Jak nebýt trapná ani nudná

Postava do každého počasí

Občas se v mé hlavě vylíhnou podivné analogie. Vzdor tomu, že jsem hluché dřevo, bývají často hudebního rázu.
Zrovna tenhle víkend mě to opět potrefilo. Mám v mobilu k poslechu šílenou změť hudby různých žánrů a stylů, některé songy tam mám dokonce dvakrát (i třikrát) v různých cover verzích.
Zastávám názor, že na coverch se nejlíp pozná kvalita původní skladby, že fakt dobrá muzika snese všemožné aranže a transformace a pořád z toho vyleze dobrá hudba.
Tříhodinový přesun z Čech na Moravu (nebo naopak) je pro mě výborná záminka odizolovat se od svět pomocí sluchátek. Mladší potomci obvykle usnou, nejstarší konverzuje s dědečkem a já za zvuků hudby promýšlím zápletky, které stejně nikdy nenapíšu a vůbec páchám důležitou duševní práci. A tentokrát jsem možná vážně na něco kápla!

Už párkrát jsem narazila na myšlenku, která má něco do sebe, a sice, že dobré postavy jsou o něco důležitější než dobrý příběh. Že pestrý děj s nudnými postavami se lidem snadněji vykouří z hlavy než opravdy silné charaktery v ne úplně originálním příběhu.

A proto mě napadlo, jak moc se dobře napsaná postava podobá dobře napsané skladbě. Povedený charakter prostě snese i změnu žánru, přesaďte je do úplně jiné story a oni si tam najdou práci.
Určitě jste už párkrát viděli meme ve stylu "Představte si, že následující postavy spolu uvíznou ve výtahu" (ten výčet obvykle zahrnuje Sheldona, Tony Starka, Sherlocka Holmese, Dr. House a Jacka Sparrowa, ale existují i další verze).
Uznávám, že konverzace nebo spíš hádka téhle partičky by byla epická, ale řekla bych, že zajímavý by vynikl rozhovor mezi řadou dalších známých hrdinů, nejen těch, které prostavilo velké ego a velká huba.
Dvě libovolné fiktivní postavy s charakterem by spolu dokázaly vést zajímavý rozhovor, vtipný, mrazivý nebo úplně bláznivý, ale rozhodně o něčem.
Takže pokud si nejste jistí, že jsou vaše postavy opravdu dobře vytvořené, zkuste si je cvičně posadit ke kafi, půllitru piva, sklence vína nebo poháru medoviny (dle žánru) a nechte je jen tak mluvit o hudbě, o fotbale, o chlapech, o ženských, o skládání papírových lodiček, to je fuk.
Kde takový pokec skončí? Co o těch lidech (elfech, trpaslících, mutantech, emzácích atd.) řekne? A je zábava to číst?
Vzniklá scéna se vám pravděpodobně do příběhu hodit nebude, ani když bude mimořádně povedená, ale jako test poslouží skvěle. odkoušíte si, kolik dalších rozměrů vaše charaktery mají, jestli mají nějaké názory a zda jsou konzistentní, zkrátka jak moc se dotyční podobají reálným lidem.
Moje postavy by obvykle kafraly u píva do bezvědomí, jenže všechny tyhle rozhovory skončí na podlaze střižny, protože nikam neposouvají samotný příběh :-(
Ale občas se stane, že s pár úpravami tuhle vykecávací scénu použít můžete - můj asi nejmilovanější příklad je z filmu "Čelisti", kdy se večer tři hlavní protagonisté trochu picnou. počáteční lehkovážné kecy a hecování, kdo z nich má "nejchlapáčtější" jizvu, skončí velice mrazivou válečnou historkou, díky které pochopíte, proč lovec Quint zásadně nenosí záchrannou vestu.

myslím si, že právě v tomhle je velká část kouzla, které pro řadu lidí mají fanfikční AUčka - prostě jsem zvědaví, jak si naši oblíbenci povedou v odlišných podmínkách. A jelikož populární kanonické charaktery jsou obyčejně napsané zatraceně dobře, máme se čeho držet, abychom jim to moc nezprasili.
(mimochodem, pokud by si někdo troufl napsat ten pokec mezi Sheldonem a  spol. já bych si to rozhodně přečetla).

Jak jsou na tom vaše postavy? Chtěli byste s nimi sami pokecat nad oblíbeným drinkem (pokud to teda není ta sorta, co by vám tam v nestřežené chvíli něco přimíchala)?