Jak nebýt trapná ani nudná

Zpátky k fanfikcím

Kdo tuhle příručku otevře a dočetl až sem (a není to nikdo z mých podporujících kamarádů, co beztak píšou líp než já), je tu nejspíš proto, že chce, aby jeho příběhy za něco stály a trochu vyčnívaly nad průměr.

A věřtě mi, že to jde, i když hodláte tvořit fanfikce. Už jsem to psala, ale ráda to zopakuju - existují i ff, které v mých očích trumfly originál a když ne přímo trumfly, tak se s kanonickým materiálem alespoň přesunuly na úplně jiné hřiště, kde nemají konkurenci.

Občas to ani můj mozek nebere, vážně může být odvozenina lepší než původní dílo? Stává se to vzácně, ale za splnění dvou podmínek to může fungovat a nejen u psaní.

Vybavil se mi dávný postřeh mého manžela (tehdy teprv přítele). On má oproti mému eklekticismu dost vyhraněný hudební vkus, seznámil mě s pár věcmi, které bych sama od sebe asi neobjevila a vytáhl mě na koncerty několika rockových legend, ale to byly spíš výjimky. Řekl, že než jít na vystoupení slavných veteránů, často je lepší poslechnout si nějaký dobrý revival.

Ono to ty rockové "dědky" často už moc nebaví (čest výjimkám, samozřejmě - Deep Purple ve Slavkově byli boží, ti měli pořád drajv), jezdí šňůry pro peníze a tak trochu ze setrvačnosti a ve výsledku je to trochu znát, chybí tomu šťáva.

Naproti tomu revivalové kapely hrají proto, že to bezmezně milují, uživit se tím prakticky nedá (mám kamaráda, co vedl takovou kapelu pár let, než jí transformoval na band s vlastní tvorbou, poměr příjmů a výdajů je fakt frustrující). Tyhle týpci hrajou z čistého nadšení a lásky k nějaké známé kapele a jejch vystoupení má často mnohem víc energie, než už poněkud unavený originál. Takže, kdo si touží poslechnout, jak zněli Stouni na vrcholu sil, ať si zajde na na některý dobrý revival.

Ve fanfikční tvorbě fungují ty samé procesy, originální tvůrci často po letech začnou trpět únavou, dobré nápady docházejí, někdo začne pošilhávat po novém, čerstvém projektu a své staré dítko začne trochu zanedbávat - leckdy to znamená i úplně odfláknuté finále a následnou zuřivost věrných fandů.

Ale pořád jsme tu my, kteří původní film/seriál milujeme nade všechno. A stejně jako u té muziky, kde jsou týpci, co se nikdy nevyhrabou z hraní v tátově garáži a stejně se tu "Nothing elese matters" snažili vybrnka hlavně, aby na to balily holky, i tady je fůra (naopak většinou) holek, co si hlavně chtějí napsat romanci se svým vysněným hrdinou, nikdy se neposunou dál a za rok, za dva se psaním seknou úplně.

A pak jsme tu my, magoři, co u toho vydrží roky, i když to žere čas a nemáme z toho ani korunu, ale jak říká reklama na naši národní černou břečku - když jí miluješ, není co řešit! A sem tam se to někomu z nás i podaří, stane se legendou, jeho povídky znají všichni příznivci daného fandomu a nováčkům se říká: "Tys ještě nečetl(a) XY? Honem to běž napravit!"

Takže dvě základní ingredience dobré fanfikce jsou bezmezná láska a trocha toho kumštu, protože ani sebevíc nadšení nezachrání bídnou slovní zásobu, mizernou gramatiku a chabou zápletku.

Na druhou stranu, fanfikce nám má přinášet hlavně radost, takže je úplně normální napsat si povídečku, která reaguje na nějakou aktuální událost ve fandomu nebo ve světě, ačkoliv nebude mít kilometry hlubokou myšlenku ani shakespearovsky vyklenutý dějový oblouk.
Mám svůj AO3 účet plný podobných příběhů, a ačkoliv na nich není nic vysloveně špatně,  nejsou bez aktuálního kontextu, ve kterém vznikly, až tak zajímavé. Prostě jsem si potřebovala ulevit a z něčeho se vypsat, v danou chvíli mělo možná i dost lidí obdobné pocity, takže na povídku klikli, ale dnes už po tom ani pes neštěkne :-)