Jak nebýt trapná ani nudná

Když vaše postava otevře pusu

Tohle je celkem aktuální postřeh, který jsem udělala při pátrání po nějaké zajímavé Stony povídce. Několik jinak dost zajímavých a slibných příběhů trpělo tím samým nešvarem - prakticky všichni mluvili úplně stejně, používali tytéž výrazy a dělali více méně ty samé vtipy.

Kupodivu se to v různých rádcích pro začátečníky neobjevuje moc často, ale způsob, jakým postava mluví, je docela významná součást její charakterizace.

Týká se to samozřejmě i originální tvorby, ale nejvíc to tahá za uši u fanfikce. Pusťte si vaší oblíbenou epizodu/film ještě jednou a poslouchejte. Jak vaše postava mluví?

Pálí věty kulometnou rychlostí nebo hovoří rozvážně? Špitá si něco v koutku nebo je ho pokaždé plná místnost? Mluví spisovně? Má bohatou slovní zásobu nebo si vystačí se třemi slovy (Já jsem Groot)?

Opravdu nestačí nechat Sherlocka Holemese sem tam něco utrousit o sociopatii a zahlásit: "Je to prosté, Johne!", ale jinak ho nechat mluvit jako vašeho spolužáka ze třídy. Dokonce ani když píšete nějaké školní AUčko - asi se v tomhle případě víc přiblíží tomu spolužákovi, ale pořád je to Sherlock, nejchytřejší osoba v místnosti, takže bude běžně používat výrazy, které dá málokdo bez googlení.

Ta samá věc se dá říct mnoha způsoby. Udělejte si takové malé cvičení, jak vaše postava někoho nepříjemného odpálkuje?

Bude to obyčejné "Jdi do háje!", ostřejší "Běž do p*dele!" nebo rafinované "Myslím, že by vám v tuto chvíli neuškodil výlet do rektální oblasti!"

Samozřejmě, že záleží i na prostředí, ve kterém se váš příběh odehrává. Partička kamarádů na střední asi bude mít hodně podobný slovník, ale i tam to půjde malinko odlišit.

A rozdílné způsoby vyjadřování vám ulehčí i psaní dialogů. Nebude potřeba před každou větou vypisovat, kdo jí říká, protože to čtenáři snadno paznají z jeho stylu řeči.

Pokud chcete hodně extrémní příklad, jak to funguje, vzpomeňte si na mista Yodu. Stačí i jedna docela krátká věta bez kontextu a hned víte, kdo to řekl.

Trochu oříšek je zkusit psát něco historického. To je minové pole i pro mě, ale osvědčila se mi rada z jiné příručky, nesnažit se za každou cenu používat archaické tvary. Kdyby měl člověk vážně psát tak, jak lidi mluvili před 200, 300, 400 lety, tak by tomu moderní čtenář moc nerozumněl.

Ale všeho s mírou, dva středověcí kamarádi si sotva řeknou "Čau vole! nebo "To čumíš na drát."

S tím souvisí i jazyk ve sci-fi a fantasy povídkách. Postavy, které v životě neslyšely o křešťanství asi nebudou používat obrat "proboha".

Nedávno jsem něco podobného řešila u Lokiho a Thora. Jsem si jistá, že ti dva nemluví vždycky slušně, ale naše pozemské nadávky mi do jejich pusy moc nepasovaly. Dokonce jsem se radila v jedné fanouškovské skupině a od té doby můj Loki říká "U Fenrirových koulí!"