Jak nebýt trapná ani nudná

Red Herring

Protože tahle kapitola přímo navazuje na tu minulou, zasvěcenou detektivkám, půjčila jsem si pro její titul jeden rozkošný anglický idiom, který dnešní téma dobře vystihuje.
V češtině nemáme tak barvité sousloví a musíme si vystačit s termínem "falešná stopa".

Anglofonní detektivkáři si tenhle termín vypůjčili z loveckého slangu. Red herring (uzený sleď) se používal při výcviku stopařských psů. Sledě na provaze tahali napříč stezkami lovné zvěře, aby psa naučili ignorovat rušivé, byť výrazné pachy a zůstat na správné stopě.
Pokud se pes pustil za rybou, sledoval falešnou stopu ergo Red Herring.

Red herring se v Angličtině obecně používá jako symbol pro odvedení pozornosti, křiklavou falešnou vějičku, ale pro detektivkáře je to přímo nezbytný dějový prvěk.

Jestli má být vaše řešení překvapivé, musíte prostě nejdřív podsunout čtenářům jiné, křiklavější (smradlavější) možnosti.

Minule jsem zmínila pár technik, jak udělat méně očividným samotného pachatele, tím, že mu zdánlivě sebereme motiv či příležitost.
Aby to fungovalo, musíte ho obklipit přiměřeně velkým orlojem postav, které oboje naopak mají v míře dostatečné.
Především by každá z postav měla mít nějaké tajemství, něco, co není ochotná vyjevit. Přičemž závažnost toho tajemství může sahat od prosté trapnosti až po kriminální čin jiný než samotná vražda.
Povoleno je vše, od drobných provinění typu "hodil jsem se marod v práci, abych mohl jít na důležité fotbalové utkání", přes "mám poměr se svou vdanou šéfkou" až po "už roky tuneluju svěřenecký fond svého klienta" nebo klidně i "plánoval jsem jeho vraždu, ale někdo mě předběhl".
Mimochodem, ta poslední myšlenka je velice dobrý a ne až tak často používaný plot twist.

Protože existuje několik předpokladů, které si čenáři do detektivek přinášejí a mylně je považují za nepsané pravidlo. A právě  převracením těhle očekávání můžete při psaní detektivky skvěle zabodovat.

Jednou z těhle fixních idejí, je představa, že je jen jediný pachatel (případně skupina pachatelů), ale kldině můžou být ve hře dva pachatelé (či dvě grupy), kteří o sobě buď nevědí a jednají zcela nezávisle nebo třeba jeden využije plánu toho druhého ve vlastní prospěch. (V románu Smrt na Nilu, se z náhlého popudu pokusí o vraždu nepoctivý právník, čímž nevědomky vytvoří jisté alibi skutečnému vrahovi, který u tohohle pokusu prokazatelně nebyl)

Další častý mýtus, který mají čtenáři v hlavách zní, že oběť nemůže být pachatelem. Tohle trope bývá bouráno relativně často. Zvlášť pokud dotyčný vražedný útok přežije, neškodí zpozornět, ale četla jsem i několik příběhů, kdy domělá oběť spáchala sebevraždu způsobem, který měl jejích úhlavního nepřítele přivést na šibenici (třeba povídka Čajový lístek od Edgara Jepsona a Roberta Eustace).

Třetím neodůvodněným předpokladem čtenáře detektivek je myšlenka, že pachatelem nemůže být detektiv ani nikdo z detektivových pomocníků. Tady si dovolím technockou odbočku, v tomto žánru je "detektivem" ten, kdo celý zločin rozřeší a koho celou dobu sledujeme, jak to dělá. Nemusí nutně jít o profesionála /ať už soukromého detektiva nebo policistu) otecc Brown, Jessica Fletcherová nebo slečna Marplová jsou "detektivy" svých příběhů.

Příběhů, kde je skutečným pachatelem přímo detektiv, je minimum, protože je opravdu těžké napsat je tak, aby se čtenář necítil podvedený. Vlastně mě napadá jen nediný příklad a i to je tak trochu chyták - v povídkové sbírce Hříchy pro čtenáře detektivek se s tímhle problémem musel popasovat Josef Škvorecký, protože si předsevzal v každém příběhu porušit jedno pravidlo z desatera pátera Knoxe a toto je provinění vůči bodu číslo čtyři.
Škvoreckého hrdinka Eva Adamová je technicky vzato pachatelkou činu, za který je ve finále odsouzený její milenec. Ten má finanční potíže a pokusí se je vyřešit vraždou příbuzné, kvůli dědictví - dá tetičce před odletem domů krásně zabalený dárek pro strýčka, který skrývá časovanoou bombu. Eva má o obsahu "dárku" své pochybnosti, tajně balíček z kufru vyndá a v domění, že zařízení deaktivovala, si ho nechá v pokoji milencova domu, kde toho času žije. V době, kdy naštěstí nikdo není doma, bomba vybuchne. Protože se prokáže, že součástky k zařízení zakoupil on a má motiv, je obžalován z pojistného podvodu. On se také k činu přizná a později během návštěvy ve vězení řekne Eve, že je nakonec rád, že bomba nevybuchla v letadle.

Ačkoliv detektiv v roli pachatele je extrémně vzácný, jeho pomocníci se v téhle roli ocitají častěji. I je čtenáři obvykle vyjmou z podezření, protože přece očivitně pomáhají odhalit pravdu.
Agatha Christie tenhle trik v různých variacích použila mnohokrát. Nejslavněi asi ve Vraždě Rogera Ackroyda, kde je pachatelem Piorotův momentální "Watson", venkovský lékař Sheppard. Ve Vánocích hercula Poirota vraždil dokonce policista, který Poirotovi asistuje.
Dodám jen, že udělat vrahem detektivova pomocníka, jeho "Watsona" je sice efektní, ale ošidné. Protože "Watsonovýma" očima většinou sledujeme děj a často mu vidíme do hlavy a měli bychom se vyhnout výslovným faulům na čtenáře. Ve své knížečce Nápady čtenáře detektivek považuje Škvorecký za takový faul, když vypravěč přáběhu v myšlenkách přísahá, že dostihne člověka, co způsobil smrt jeho snoubenky - ve skutečnosti je vrahem vypravěč, ale za viníka v morálním smyslu pokládá muže, se kterým mu byla nevěrná.
Skvělý několikanásobný twist s detektivovým pomocníke předvedla pět let stará filmová pocta žánru od Ryana Johnsona, Knives Out. Jelikož jde narozdíl od většiny mnou zmiňovaných děl o relativní novinku, tentokrát víc neprozradím. Mrkněte se na to sami (P.S.: volné pokračování Glass Onion sice bylo zábavné, ale z hlediska nápaditosti zápletky zdaleka ne tak brilantní, je přislíbená trojka, tak uvidíme).

Čtvrtý mylný předpoklad zní, že první mrtvola je zamýšlenou obětí a všechny další oběti už jsou pouze umlčení svědků a zakrývání stop.
Příběhů, kde je první vražda omyl není úplně málo, občas je twist založený na tom, že je to pouze zdánlivý omyl. Ale mnohem zajímavější zvrat se dá vystavět tak, že čtenáče přesvědčíte, že první oběť byla od začátku v plánu.
Existuje několik románů, kde pachatel simuluje řádění sériového vraha, aby v řadě obětí zakryl tu jedinou důležitou (která nikdy není první na řadě). Asi nejslavnější jsou Vraždy podle abecedy od Agathy Christie, ale tenhle prvek použil v jednom dobrodružství Harryho Holea i Jo Nesbo.
Ještě o level výše je zápletka Tragédie o třech dějstvích - první mrtvý je jenom zkouška vražedné metody a ve skupině hostů ho určila náhoda, vrah se pojistil, aby dvě osoby mezi přítomnými, které nesměly zemřít, byly mimo nebezpečí a jinak mu bylo zcela lhostejné, kdo to schytá.
Protože mrtvý je velice bezúhonný člověk, existuje i šance, že byl zabit omylem, ale ta myšlenka  je rychle zatlačena do pozadí. Když pak téměř stejným způsobem zemře druhý člověk, vyznikde dojem, že byl možná jen umlčen, protože něco věděl a nikoho nenapadne, že jde o hlavní oběť.

Z výše uvedeného můžete donekonečna kombinovat. Například - detektivův pomocník využije něčího útoku na svou osobu, aby ze sebe udělal první z řady obětí a následně oddělal, někoho, kdo mu stojí v cestě.