Jak nebýt trapná ani nudná

Všechny ty pohledy a flashbacky

Tohle bude možná ryze osobní stížnost, ale jedna velice častá věc mě při čtení ukrutně rozptyluje a tím pádem rozčiluje. Je to mor hlavně špatných povídek, ale často mi to kazí požitek ze čtení jinak docela dobrých příběhů.

Všechny ty pohledy a flashbacky, které musí být jednak vididělně nadepsané a pak navrch ještě zdůrazněné jiným typem písma (ačkoliv třeba přehození flashbacku do kurzívy úplně nezavrhuju, ale pak už se vážně vykašlete na ten nadpis)

Naprosto chápu potřebu ukázat příbeh z pohledu nějaké další postavy i potřebu vrátit se občas zpátky v čase. Obojí jsou legitimní vypravěčské postupy a mají svoje místo.

Ale otevřete si prosím některou svou oblíbenou knížku, nejlépe opravdovou, papírovou a spočítejte, kolikrát je tam část textu uvedené popiskem "Janin pohled", "Michalelův POV" nebo "Flashback"?

Kdykoliv nějakou takovou změnu osoby nebo času provádíte, zkuste to podat tak, abyste se obešli bez těhle děsných nadpisů.

Zběsilé střídání různých pohledů nedoporučuju vůbec, čtenář z toho bude mít akorát v hlavě guláš. Přinejmenším to nemíchejte v rámci jednoho odstavce, to už je fakt na Bohnice.

Uživatelsky příjemné je střídání pohledů po kapitolách. Nebo půl kapitoly očima jedné postavy, půl z pohledů té druhé, což může dobře fungovat, pokud potřebujete ze dvou úhlů podat tu samou scénu.

Pokud jde o flashbacky, buď je můžete uvést větou ve stylu: "Alex si na ten den jasně vzpomínal," a pokarčovat příslušnou scénou. Tím každému, kdo má aspoň dve mozkové buňky, dojde, že se popisuje dávná událost a vy se vyhnete tomu otravnému titulku "Flashback".

Nebo si zase na flashback vyhraďte celou kapitolu a dejte jí třeba nadpis "Paříž, 1990" a tím naznačíte všem i méně chápavým, že tentokrát nebudme v přítomnosti.  Tímhle způsobem jsem postupovala v jedné své starší sherlockovce "Nejlepší úmysly". Pravidelně se střídaly kapitoly ze současnosti a nedávné minulosti, aby se v závěru poskládal celkový obrázek, co, proč a jak se stalo.

A nebuďte tím skákáním v čase až tak moc posedlí. Několikanásobnou retrospektivu dokázal do svého díla úspěšně zasadit jen velikán Jára Cimrman.

Rozmyslete si, jestli by nebylo jednodušší, odvyprávět děj chronologicky, třeba tou nejstarší scénou začít. Dokonce i tehdy, když nebude čtenářům tak úplně srozumitelná. O to zajímavější bude, až začnou v průběhu děje chápat souvislosti.

A ačkoliv základní pravidlo příběhů zní "neříkej, ale ukazuju", přimlouvám se za to, pokud flashbackový moment není příliš dlouhý a komplikovaný, aby ho některá postava prostě odvyprávěla. Může být docela zajímavé popsat, jaké emoce u toho prožívá, jaká volí slova, na co dává důraz a tím dát najevo, jak dotyčného dávná událost dodnes ovlivňuje.