Jak nebýt trapná ani nudná

Dunning-Krugerův efekt

Název téhle kapitoly zní hrozně vědecky a učeně, ale nejde o nic jiného než staré dobré moudro, že inteligenta zmáhají pochybnosti, zatímco blbec překypuje sebejistotou.

Dlužno dodat, že tímhle efektem trpíme čas od času všichni bez ohledu na naše IQ. Každý občas podléháme pocitu, že nějaký obor, o kterém máme jen pár vágních televizních a internetových znalostí, je vlastně brnkačka. Při každém fotbalovém utkání jsou hospody plné špičkových prvoligových trenérů, během vysílání zpráv nebo televizní debaty, se všichni měníme na kované makroekonomy a státníky se světovým rozhledem.

Jestli mi dovolíte trochu teorie, tak s vědeckým popisem tohohle fenoménu přišli dva američtí sociální psychologové v roce 1999. Inspirovalo je neskutečně stupidní chování jednoho bankovního lupiče - ten věděl, že citronovou šťávu lze použít jako neviditelný inkoust, chemické a fyzikální procesy za tímhle jevem neznal a byly mu naprosto lhostejné, ale chápal tu neviditelnost, tak nakráčel do banky s obličejem potřeným kusem citronu v přesvědčení, že bude neviditelný pro bezpečnostní kamery. Téměř okamžité zatčení ho hrozně překvapilo. Když mu policisté ukázali záznam z kamer - kde byl naprosto jasně poznat, byl neochvějně přesvědčený, že jde o podvod, že ho kamera zachytit nemohla.

Dunninga s Krugerem tak naprostý nedostatek sebereflexe zaujal. Provedli sérii pokusů, kdy dávali lidem testy z různých oborů a současně po nich chtěli, aby odhadli svůj výsledek.  Lidé s podprůměrnými znalostmi se obvykle značně přeceňovali, lidé vzdělaní se zas mírně podceňovali nebo spíš nadhodnocovali odhad znalostí svých soupeřů ve stylu - když je to snadné pro mě, bude to snadné i pro ostatní.

A jak to všechno souvisí s tvorbou povídek? Krom docela obecného, že ne každý, kdo dokáže zmáčknout tlačítka klávesnice, je automaticky Hemingway?

Existují jen dva případy, kdy se nám nějaké specifické prostředí popisuje snadno - buď je to náš obor a víme o něm první, poslední nebo máme letmou představu z amerických seriálů, vesele to střelíme od boku a pak se divíme, když se nám v komentářích smějou, že nám postava s průstřelem břicha dvě hodiny zachraňuje svět, aniž by aspoň omdlela (a teď nemluvím o fanoušcích Deadpoola).

Potenciální bota z neznalosti na nás číhá na každém kroku. Před pár lety jsem sama dostala v komentářích pořádný stěr za odfláknutý popis bipolární poruchy, a to  šlo jen o krátkou zmínku - postava mluvila o své matce. Nejdřív jsem se nakrkla a pak zastyděla, protože vážně nechci psychické poruchy zlehčovat nebo nějak přispívat k šíření stereotupů. tu pasáž jsem nemohla úplně zrušit, protože souvisela s dalším dějem, ale přinejmenším jsem jí trochu upravila, abych jí zbavila nehoršího. Uznávám, že jsem ve svých začátcích občas vyráběla drama trochu lacinými prostředky, dnes bych na to šla jinak.

Předpokládám, že autorky legendárních mafijánských a jůtůberských storek rady tohohle střihu stejně nečtou a vy, co jste moje plkání vydrželi už osm kapitol, máte kapku soudnosti.

Ono zakopnout se dá vždycky, nejsnáz na nějaké blbosti. Můžete si o životě a zvycích v cizí zemi nastudovat kde co, věci, co se můžou podstatně lišit - jako třeba školský systém, vás samozřejmě napadnou, ale ztroskotáte třeba na tom, co váš hrdina snídá.
Pokud je vidět, že jste se na rešerše úplně nevybodli, tak vám za nesprávný detail nikdo soudný hlavu neutrhne, nanejvýš vás v komentářích upozorní (a pokud bude sprostý, je to kretín bez ohledu na to, zda má pravdu).

Mezi věci, u kterých se vyplatí nevyšší opatrnost patří na prvním místě všechno, co souvisí s medicínou - různé choroby duševní a tělesné, veškerá zranění, úrazy a jejich potenciální následky. Třeba amatérskými autory tak oblíbená rakovina není jen jedna nemoc, ale zastřešující název pro řadu velice odlišných diagnóz s dost odlišnými projevy a vyhlídkami pro pacienta. Když už hodláte rakovinou obdařit některou důležitější postavu, zkuste si nastudovat jeden konkrétní druh, který se vám hodí do příběhu - pokud píšete o teenagerovi, najděte formu, která s vyšší pravděpodobností postihuje mladé lidi, nastudujte si něco víc o léčbě a jejích efektech na tělo, a myslete i na to, zda má váš příběh skončit šťastně nebo smutně (jsou nádorová onemocnění s dost slušnou i velmi bídnou prognózou). Lidí, co touhle nemocí prošli (případně někdo blízký), je relativně dost a za odfláknuté detaily vás v komentářích nejspíš ugrilují dokřupava.
Vyhledávací historie každého slušného autora je dost děsivá, autorů thrillerů a detektivek obzvlášť, protože tam krom otázek "Za jak dlouho vykrvácím z bodné rány na břiše?" přibudou i lahůdky "Jak dlouho se tělo rozkládá v písku a jak dlouho v bažině?"