Jak nebýt trapná ani nudná

Já, já já, jenom já!

Všimla jsem si, že tady na Wattpadu je spousta povídek psaná v první osobě. To není samozřejmě samo o sobě žádná chyba, spousta mých oblíbených knížek je psána tímhle stylem. Jen mám pocit, že řadě zdejších povídek první osoba moc nesluší a byly by daleko stravitelnější v er formě.

Mně samotné ich forma nikdy moc nesedla a používám jí minimálně, takže se můžu zdát zaujatá, ale jak už jsem řekla, mám řadu oblíbených děl, psaných v první osobě. Třeba naprosto nedostižného Saturnina, kde veškeré dění sledujeme pohledem Jiřího Oulického nebo Doylovy detektivní povídky, kterými nás povází doktor Watson.
Výborných příběhů v první osobě jsou samozřejmě mraky, ale hádám, že zrovna moji dva oblíbenci dobře vystihují hlavní vlastnost téhle formy vyprávění, což může být dle typu příběhu výhoda i nevýhoda současně.
Pokud sledujeme příběh doslova očima jedné postavy, vidíme a slyšíme jenom to, co ta postava. Nevíme, co se děje na opačném konci města, nevidíme druhým do hlavy (pokud tedy hrdina není telepat), my si vlastně nevidíme ani na tu příslovečnou špičku nosu.
Takhle omezený pohled se dá skvěle zužitkovak k humornému i dramatickému efektu a v pozici vševedoucího vypravěče by byl autor v mnohem větším pokušení nám předem vykecat pointu.

První osoba je taky super, pokud se většina děje točí kolem vnitřního světa hrdiny/hrdinky, jejich pocitů a myšlenek. Je naprosto nepostradatelná, pokud používám takzvaného nespolehlového vypravěče - ale to už je docela náročná technika, která si žádá dobrou přípravu.
Nespolehlivý vypravěč totiž čtenáře klame, ať už vědomě a úmyslně nebo bezděčně. Informace buď  tají nebo je zkresluje. Příběhem, který vypráví nespolehlivý vypravěč by ovšem měly prostupovat náznaky, že něco není vpořádku a takto podávané události nesedí.
Nespolehlivý vypravěč může být třeba morálně pochybná osoba, která se snaží z příběhu vyjít jako hrdina, může trpět duševní chorobou, která zkresluje jeho vnímání reality nebo třeba alkoholik, který se snaží zamaskovat svoje "okna".
Možností, proč je k nám vypravěč neupřímný, je spousta,  v každém případě je pro použití téhle techniky první osoba nutnost. Vševědoucí vypravěč čtenářům lhát nesmí, to je prostě ultimátní podraz, který bortí důvěru v celé dílo.

Nedělala jsem si žádný průzkum, proč tolik zdejších autorek preferuje ich formu, tak můžu jen hádat (ale klidně se se svými důvody podělte v komentářích).
Možná má hodně lidí pocit, že se tak do postavy lépe vcítí - jednak oni jako autoři, tak následně i čtenáři.
Jenže se obávám, že takhle to úplně nefunguje, zvlášť ve chvíli, kdy máte v příběhu mraky postav a přeskakujete z hlavy do hlavy.
Tady se dle mého názoru zásadně rozchází vnímání čtenáře a autora. Autor by se měl dostat do hlavy všem důležitějším postavám a perfektně vědět, co a proč dělají. Vlastně si myslím, že autor by měl mít všechny svoje postavy rád, dokonce i ty hnusné a záporné.
U čtenáře je to jinak. Ten by sice měl rozumět povahám a motivacím jednotlivých charakterů, ale vůbec se nemusí do všech vcítit. Pokud to není extrémně empatický jedinec, tak to ani nedokáže.
Jakmile máte pestřejší partičku postav, můžete se vsadit, že si čtenáři rychle vyberou své favority na základě povahy a osobních zkušeností a kdykoliv budete vyprávět pohledem někoho jiného, budou maličko frustrovaní a budou se těšit zpátky do hlavy svého oblíbence.
Navíc je to příšerně schizofrenní pocit, být každých pět minut někým jiným.
Er forma vám dává dostatečnou možnost nějaké postavě šmírovat myšlenky, aniž byste se nutně museli stát tou postavou. Je to zkrátka míň invazivní.
Ještě se dá docela dobře ukočírovat střídání dvou pohledů, zvlášť když mají každý svou kapitolu, ale v momentě, kdy potřebujete čtenáři často předat informace, které hlavní postava nemá a jen kvůli tomu přepnete na pohled vedlejší postavy, ke které se po zbytek příběhu už nevrátáte, měli byste vážně uvažovat o změně koncepce.
Tohle jsem zažila v řadě fanfikcí s OC. Hrdinka třeba omdlí, my sledujeme její myšlenky a pocity, než jí pohltí obligátní temnota a pak, protože autorka si je dobře vědoma toho, že hrdinka neví, co se s ní dělo během mdloby, přehodí na pohled dejmetomu Scotta Langa, který nám popíše, jak se slečna svezla k zemi a prostřídá to skokem do hlav šesti dalších Avengers, aby nám mohli vlastními slovy říct, jak je ten pohled vyděsil. Tohle je peklo.
O co efektnější a údernější by bylo napsat, že Tonyho dceři se náhle zatmělo před očima, svezla se k zemi a všichni Avengers se k ní rozběhli s vyděšenými výrazy. Hotovo, úkol splněn.

Věřím, že něčí emoce se dají sugestivně popsat i ve třetí osobě. Sice jsem před chvílí řekla, že naše schopnost vžít se do jiných postav je omezená, nicméně existuje. Nemusíme mít pocit, že se něco děje vysloveně nám, abychom to dostatečně prožívali. Pokud nám bude postava sympatická, budeme se s ní smát i plakat, i když jí budeme "jenom" sledovat.
Ostatně, i při psaní ve třetí osobě si můžete vybrat jednu jedinou postavu, jejíž myšlenky budou čtenáři sledovat, pořád můžete ukazovat příběh jen z jedné perspektivy, ale nemáte tak svázané ruce, pokud se budete potřebovat od téhle perspektivy odchýlit.

Zkrátka, čím víc úhlů pohledu potřebujete v příběhu ukázat, čím častěji děj přeskakuje z místa na místo, tím víc byste měli inklinovat ke psaní ve třetí osobě. Jinak se sebelepší námět promění ve schizofrenní čtenářské peklo.