Řeči, řeči, řečičky

22 5 3
                                    

Slíbila jsem minule, že se jim mrkneme na zoubek, takže dnes nás čekají dialogy. Tohle bude užitečná lekce pro všechny zúčastněné, jelikož i rozhovory mých postav pořád mají nějaké mouchy.
Teoretickou oporu jsem opět našla ve videoesejích Brandona McNultyho, který má hned celou srovnávací sérii špatných a dobrých dialogů.
Podle Brandona se dobrý dialog ať už ve filmu nebo knize vyznačuje následujícími vlastnostmi:

1) zní přirozeně - to znamená, že sedí ke zvolenému žánru, dějovému zasazení, povahám postav, které ho pronášejí a také aktuální situaci.
Jinak spolu mluví dva mniši ve 14. století, jinak dva současní američtí teenageři. Klidný introvert asi nebude mít slovní kadenci kulometu, roztěkaný extrovert může nechávat nedokončené věty. Jinak spolu budou mluvit postavy během běžného rozhovoru, jinak v hádce a ještě jinak během útěku před smrtelným nebezpečím.
Kluk, co vyorstl na ulici bez formálního vzdělání, byť by byl sebechytřejší, nebude asi používat slovníkové obraty. Vysokoškolský profesor, i kdyby jinak mluvil jak dlaždič, je naopak používat bude.

2) dobrý dialog útočí a brání - nemusí jít nutně o spektakulární hádku, ale nějaký druh konfliktu by měl být přítomný. Jedna postava chce informaci, kterou se ta druhá zdráhá poskytnout, chce druhého přesvědčit o svém pohledu na věc. dokonce i kduž píšete rozhovor dvou přátel nebo třeba milenců, měl by obsahovat alespoň lehkovážné popichování a hecování, prostě něco jiného než perfektní shodu (pokud potřebujete něco vážně pozitivního, třeba jeden z páru chystá nějaké překvapení a druhý nedočkavě vyzvídá).

3) obsahuje podtext - dobrý dialog vždycky nechává něco nevysloveného, má skryté významy a další vrstvy. Postavy neříkají vždycky přesně to, co si myslí a nemusí jít o záměrnou lež.
Dokonce i velice přímé a otevřené postavy si nemusí plně uvědomovat všechny svoje podvědomé pocity.
Jak příklad Brandon zmiňuje moment z mého oblíbeného filmu "Čelisti". Náčelník Brody hází z lodě do vody návnadu a naštvaně si brblá, že zrovna on dostal na starost tuhle nechutnou práci, když se poprvé doopravdy ukáže žralok. Brody ztuhne hrůzou a následně odcouvá do kabiny, kde prohlásí: "Budeme potřebovat větší loď!" - co si myslí, ale neřekne, je: "Právě jsem si nadělal do kalhot, jsme totálně v p*deli, na tuhle bestii nemáme!". Ale protože nechce vypadat jako zbabělec, zachovat si alespoň nějaký zbytek autority, ale současně vyjázřit vážnost situace, nahlas navrhne sehnat větší loď.

A teď nejčastější nedostatky špatných dialogů.

1) doslovný - postavy konstatují očividné, toporně vyjadřují své city či myšlenky a chybí jakýkoli podtext.
Tohle je opravdu častý problém scén, které mají nějak vyjádřit emoce mezi postavami. Autor nás třeba chce přesvědčit, jak se dvojice strašně miluje, tak je nechá vyznat si lásku asi desetkrát během běžné snídaně, proložené nějakým tím "nemohu bez tebe žít".
Na tomhle místě přiznávám, že se vždycky ošívám, když v mých příbězích dojde na vyznání citů. Se slovním spojením "miluju tě" šetřím jak se šafránem. mám totiž (možná mylný) pocit, že v reálném životě si to lidi až tak často neříkají. Vlastně považuju příliš květnatá a patetická vyznání lásky za podezřelá, kdyby je na mě někdo zkusil v reálu, budu ho považovat za hochštaplera, co šilhá po mém bankovním účtu víc než po mém výstřihu. proto ani moje postavy obvykle nevyznávají lásku pomocí sonetů jak od Shakespeara a spíš než vybranými slovy jí prokazují činy.

2) melodrama - přehnané emoce, naprosto nepřiměřené situaci. Postavy na sebe zbytečně křičí, věty se ježí vykřičníky, padají velká slova a patetické fráze. Často proto, že záminka ke konfliktu je relativně slabá a autor se tomu uměle sanží dodat na vážnosti. Melodramatické dialogy často působí nechtěně směšně.
Ano občas nějaký emocionálný výbuch nezaškodí, ale opatrně s nimi. Někdy je ledový hněv a scéna plná podprahového napětí mnohem účinnější, místo výkřiků ve stylu "Nikdy jsi mě nemiloval! nebo "Zhyň, padouchu!" si mohou vyměňovat rafinované, velmi osobní urážky.

3) "Jak jistě víš, Bobe ..." - postavy se baví o něčem, co je oběma dobře známo a dělají to jen kvůli čtenáři/divákovi. Jde o línou expozici, která často zní nepřirozeně.
Pokud potřebujete čtenářům něco objasnit, nikdy o tom nenechte mluvit dva experty, ale vždycky experta a laika.
Dva prvoligoví trenéři si nemusí navzájem vysvětlovat pravidla fotbalu, oba je znají zpaměti. Jestli to chcete objasnit nezasvěcenému publiku, musíte najít postavu, která ví o fotbalu kulové, ale potřebuje to změnit a tuhle postavu hodit na krk nějakému znalci kopané.
Ale aby z toho nevylezla jen suchopárná přednáška, zkuste to nějak oživit (trenér třeba nemá čas a snaží se dotírajícího zvědavce odbýt, nebo je trenér frustrovaný nulovými vstupními znalostmi druhé strany a nutností vysvětlovat úplně základní pojmy, nebo se mladík snaží zlákat svou přítelkyni ke krásám fotbalu, ale ona se neustále snaží změnit téma atd.)
Možná namítnete, že dva experti se naopak budou chtít bavit o předmětu společného zájmu - to sice ano, ale na vyšším levelu. Dva trenéři budou rozebírat tréningové postupy a herní strategie,  nebudou si navzájem vysvětlovat, co je míč, branka a poločas.

4) poetičnost na sílu - když se postavy s normálně říznutou pusou náhle snaží znít jako Shakespeare.Stoici a bručouni pronášejí složitě vykroužená souvětí o kráse květin a soused, co v životě neotevřel knížku, náhle skládá básně.
Ano, i stoik nebo neotesanec může mít svůj poetický moment, ale ten stoik to řekne jednou větou a Jura z hospody řekne neco ve stylu: "Božka, s tebou i to pívo líp chutná!"

5) dřevěný dialog - nepřirozeně znějící, přehnaně formální, nereflektující aktuální situaci (často obsahuje i problémy 1-4).
Po těsném úniku ze smrtící pasti, budou vaši hrdinové lapad po dechu a do toho ku*vovat a pi*ovat, ne se chladně a věcně bavit o dalších plánech.
Parta kámošů v hospodě se nebude navzájem zdravit "dobrý den" a oslovovat se "kolego" a "pane Nováku".
Mimochodem, coby studijní materiál v tomhle případě doporučuju spíš filmy a seriály v původním znění, nekvalitní dabing může přirozenost dialogů pořádně podělat. Takhle z hlavy mě napadá, že v jedné verzi českého dabingu BBC Sherlocka si ústřední hrdinové vykali - údajně se k tomu překladatel rozhodl proto, že si vykají i v českých verzích původních Doylových povídek. Tak tomu se, přátelé, říká, totálně nepochopit kontext.

Co vám dělá při psaní dialogů největší problémy? Já si troufám říct, že těm mým leckdy chybí ono bojové ostří a občas jsou až moc doslovné, ale dělám na tom.


Jak nebýt trapná ani nudnáKde žijí příběhy. Začni objevovat