Jak nebýt trapná ani nudná

Přivolejte FBI

Většina psavců, které (přinejmenším virtuálně) znám, se ráda chlubí, jaké bizarní informace už zkoušeli po internetu vyhledávat. Já mám kliku, že jsem objevila spřízněnou duši, která se vyzná ve zbraních a rámcově i medicíně, takže se na některé věci můžu vyptávat privátně, ale obecně se dá říct, že průměrná vyhledávací historie kvalitního grafomana, je dost děsivá - zvlášť jestli vyrábí detektivky nebo thrillery.

Ona nám to oficiální filmová a seriálová produkce taky zrovna neusnadňuje, protože se na plátně i obrazovce stále dokola objevují ta samá klišé. Některé jsou nechtěně vtipná - třeba nekonečné zásobníky munice nebo fakt, že s hrdinou vždycky bojuje jen jeden z armády padouchů, zatím co zbytek jen na prázdno předvádí bojové pozice a poslušně čeká, až na ně dojde řada.
Některé ukázky filmové "fyziky" jsou i potenciálně nebezpečné, pokud byste se jich chtěli držet v v reálných kritických situacích.
Hollywoodské výbuchy jsou primárně efektní koule plamenů, před kterými se hrdina snadno schová snad i za sprchový závěs, stačí odstínit ty plameny.  Ve skutečnosti je největším problémem tlaková vlna a letící úlomky. Určité typy explozivních zařízení záměrně obsahují materiál, co se má rozletět do prostoru a zabíjet - šrapnely, ale obecně stačí cokoliv, co výbuch pošle vysokou rychlostí vůkol, třeba jen střepy z rozbitého okna.
Váš hrdina má samozřejmě plot armor a musí přežít minimálně do konce knížky, ale přinejmenším by mohl být dodraný a ohlušený - ušní bubínky a tlakové rázy se nemají v lásce.
To s těma ušima se týká i střelby. Profíci na střelnicích a na soutěžích nenosí sluchátka pro srandu králíkům a vím minimálně o dvou hollywoodských hercích, kteří si dlouhodobě poškodli sluch, když si před střeleckou scénou opoměli vzít špunty do uší (patří k nim i Linda Hamilton z terminátorské série).
Správný hrdina může být samozřejmě postřelený, pobodaný, přiškrcený a praštěný po lebce, ale nezhroutí se dřív, než skolí posledního člena padoušské armády, ale to je scéna jak z osmdesátkových akčňáků. Vy se zkuste maličko krotit a má-li se vaše ústřední postava fyzicky bít, ponechte jí v rozumném zdravotním stavu, aby na to byla použitelná (nebo adekvátně zraňte i padoucha - pokud například oba přežili výbuch, mohlo by být skore vyrovnané).

Můžu stokrát nadávat na mnou nenáviděné trope zdánlivé smrti důležité postavy, ale stejně tenhle prvek z příběhů jen tak nezmizí. Když už se do toho pustíte, tak to prosím aspoň nedělejte blbě a okatě.
Faktem je, že jakmile chybí tělo, moje podezření, ohledně toho, že dotyčný stále žije, prudce vzrůstá. Jenže ve světě DNA testů je záměna těl mnohem komplikovanější, takže je pořád snazší vymyslet důvod, proč tělo zkrátka není, jen ten důvod nesmí být moc slabomyslný!
Vymazat někoho z povrchu zemského tak důkladně, že po něm nezbude načisto nic, není sice nemožné, ale zdaleka ne samozřejmé. I po obětech požárů a exploxzí obvykle něco málo k analýze zbude. Totální destrukce si žádá fakt extrémní tlaky a teploty - dokonce i v krematoriu zbudou z člověka úlomky velkých kostí, které se teprve dodatečně podrtí na známý jemný popel v přístroji zvaném kremulátor (pokud byste to do něčeho potřebovaly, bývá ho v průměru u normálně rostlého dospělého asi 2,5-3 kila).
Ještě jeden poněkud grafický příklad ze skutečného světa - zavraždění carské rodiny Bolševiky v roce 1918. Ti se velice snažili, aby po carovi, jeho ženě a dětech nezůstalo nejmenší stopy. Dnes se ví, že těla rozsekali, polili kyselinou a dvě se dokonce pokusili spálit, než usoudili, že by to trvalo příliš dlouho. Pár dekád se zdálo, že bolševici uspěli, dokonce se vynořilo i několik dobrodruhů, předstírajících, že jsou některé z dětí (nejznámější je Anna Andersonová alias velkokněžna Anastázie, Disney to inspirovalo k animáku), protože při absenci fyzických důkazů se dalo snadno tvrdit, že to někdo přežil.
Jenže v roce 1989 se ostatky našly a bylo jich dost na důkladnou forenzní analýzu, včetně testů DNA a dvě chybějící těla se dokonce našla a byla zdárně prozkoumána jen pár let zpátky - čili zhruba sto let od činu.
Naprosto mě uzemnilo, když jsem v jedné sherlockovské ff četla, že po výbuchu zůstala z někoho jen louže krve, nic víc (a krev se samozřejmě dala otestovat na DNA, aby jsme byli přesvědčení, že je dotyčný opravdu mrtvý). Kdyby z dotyčného zbyla krvavá kaše, obsahující i nějaké ty tkáně, je to sice nechuťárna, ale realistická. Jenže krev je tekutina, jestli se zbytek pro vysoké teploty vypařil nebo byl rozmenát po okolí na atomy, totéž by potkalo i tu krev, nezůstala by v úhledné loužičce  na podlaze.
Takže pokud potřebujete, aby některá postava ve vašem díle byla neoprávněně považována za mrtvou, buď dotyčnému přihrajte užitečné pomocníky, kteří zfalšují papíry a detaily tak, že čtenáři (a dalším postavám) ani nedojde, že chybí tělo (případně bylo nahrazené fejkovým) nebo vyberte takovou smrt, kdy je jeho absence těla dost pochopitelná - co třeba utopení v oceánu, pád letadla do moře nebo rovnou ztroskotání lodi? Zmizení během výpravy v Amazonské džungli nebo na vrcholcích Himalájí? V takovém terénu se pátrací operace můžou protáhnout na týdna i měsíce bez úspěchu (ztracené německé turisty v Údolí smrti našli až po osmi letech, ačkoliv těsně po nálezu jejich prázdného auta důkladně propátrali bezprostřední okolí).

Já už vyhledávala průměrný dostřel pušek v 18. století, googlila si jak operují krematoria, pátrala jaká bodná zranění břicha, lze při včasné pomoci přežít. Mám postahované desítky obrázků zahraničních či historických uniforem a insignií, studuju mapy měst a prohlížím fotky zapomenutých uliček, kam turisti nechodí. A často jsem se vzdala nějakého prvku zápletky a nahradila ho jiným, protože jsem z veřejně dostupných zdrojů nezískala dost podrobností.

Prostě se nebojte ptát a hledat sebedivnější detaily. Šance že vám zaklepe na dceře FBI, CIA nebo BIS a PČR  jsou poměrně malé a v nejhorším jim ukážete svou rozepsanou kapitolu. Je to pořád přijatelnější riziko než, že většina čtenářů se nejdřív od plic zasměje a pak vaši knížku otráveně zavře.