Jak nebýt trapná ani nudná

Vznešená poselství a ušlechtilé ideje

Snad všichni máme nějaký světonázor. Věříme, že určité věci jsou správné a jiné jsou fujky, fujky. A občas máme možná pocit, že ty správné věci nemají ve světě dostatečnou podporu a potřebují trochu propagace. Většina nad tím lítostivě pokrčí rameny, ti odhodlanější se stanou morem všech rodinných setkání a hospodských posezení, protože přesně víte, o čem budou celou dobu mlít. Asertivnější vylezou někam na náměstí s megafonem a pár má kliku, že zastává nějakou veřejnou pozici, ve které může průběžně připomínat, že "Kartágo musí být zničeno".

No a pak jsme tu my, duše tvořivé, které se rozhodnou pojmout tu propagaci vznešených idejí nějak umělečtěji.
My to vlastně na nějaké nevědomé bázi děláme pořád. Naše povahy a názory do příběhů (básní, obrazů, atd.) většinou stejně nějak otiskneme. Ale co když se do toho chcete vážně opřít a zjevit konečně zabedněnému světu tu velkou pravdu?

No nemáme k dispozici zdroje státních institucí nebo soukromých milionářů, abychom rozjeli kampaň, před kterou nebude úniku, takže musíme být o to šikovnější, aby to někdo četl.

Faktem je, že čím okatěji z nějakého příběhu čouhá morální poučení, tím otravnější obvykle čtenářům přijde. Nikomu není příjemné, když nad ním stojí nadřazeně se tvářící osoba a napůl káravým, napůl shovývavým tónem praví: "Ach ty hloupoučká bystosti, já tě konečně vyvedu z tvé nevědomosti!"

Především si musíte uvědomit, kdo je vaše cílová skupina. Jestli píšete jen pro potěšení a morální posilu vašich "bratří a sester ve víře", pak vám asi ledacos projde a nejspíš vyrábíte něco na způsob power fantasy, kde hrdina vybavený těmi správnými idejemi porazí své protivníky prostě proto, že oni jsou špatní a on dobrý.

Jakmile ale chcete oslovit hlavně ty doposud nepřesvědčené (a leckdy i celé problematiky neznalé), pak musíte být mnohem rafinovanější.
Především své publikum nesmíte urazit. Tím končí jakákoli snaha o dialog, pokud si u vás kuřák, masožrout, katolík, fanoušek K-popu atd., přečte, že všichni kuřáci, masožrouti, katolíci, K-pop fandové, atd. jsou šmejdi všech šmejdů, pak vaši knížku prostě zavře, protože o čem se chcete dál bavit?

Navíc podobné plošné generalizace, ve stylu nekuřáci hodní, kuřáci zlí (zde si dosaďte grupy dle vašich preferencí) prostě neodpovídá životní zkušenosti vašich čtenářů. Znám pár neskutečně protivných lidí, u kterých je fakt že nekouří snad jediné malé plus na charakteru a naopak znám pár velice milých lidiček, na kterých mě vážně mrzí jen to cigáro.
A tak je to s úplně libovolným postojem nebo názorem. V rámci příbuzenstva vím, že se s pár jedinci nesmím pustit do debaty o válce na Ukrajině a politice obecně, ale pokud udržíme rozhovor mimo tyhle vody, pokecám s nimi ráda (hlavně o oborech, kde jsou opravdu doma). Nejsou to idioti 27/7, jsou to idioti (z mého pohledu) jen v jednom segmentu.

Dobře, už jsme si vysvětlili, proč není moudré mít černobíle rozdělené charaktery. Ale ono by se to dalo vztáhnout na celý děj.
Ano, potřebujete ukázat, že právě vámi zastávaná myšlenka je ta správná, ale to neznamená, že protitábor dělá všechno jen špatně a na vaší straně je vše jen zalité sluncem.
Vaším cílem by neměla být bohapustá propaganda, kdy zatajujete, co se vám nehodí do krámu. On to na vás totiž vždycky někdo vytáhne a pokud bude svině (a takových je hodně) pokusí se celou vaší myšlenku shodit argumentačním faulem - když X v téhle teorii nefunguje, znamená to, že celá teorie nefunguje.
Vždycke je lepší na rovinu přiznat, že protistrana má pár plusových bodů a na naší straně ještě pár maličkostí drhne. Vy nemáte v očích čtenářů vyhrát, protože jste dokonalí a ti druzí naprosto strašní, ale proto, že ze dvou nedokonalých řešení, je vaše to o něco lepší.

Určitě budete mít ve svém díle dříve nebo později scénu, kde budou postavy rozebírat svoje světonázory. Neměl by z toho vylézt monolog - jednak jsou poměrně nudné (jak píšu i v kapitole o info dumpech), druhak to zavání otravnou, mravoličnou přednáškou.
V takové scéně musí být slyšet obě strany, musí po sobě pálit námitky a argumenty, ať si divák sám udělá názor.

Netvrdím, žer jsem si nikdy nestřila postavu coby jednorozměrnou karikaturu, ale obecně jsem trochu alergická na ustálená klišé o tom, kdo má být v příběhu za hrdinu a kdo za padoucha.
Fiktivní svět je prolezlý hrabivými bankéři, zbabělými politiky a bezohlednými řediteli velkých korporátů proti kterým stojí nějaký ten hrdina "z ulice".
Ono to má svůj důvod, jelikož lidská psychika je nastavená tak, abychom fandili Davidovi proti Goliáši. Prostě chceme fandit člověku, jako jsme mi, proti moci a autoritě.
Ale bylo by mílé, nedělat to úplně klišoidně. Ředitel/prezitent/generál není zlý, proto, že je ředitelem/prezidentem/generálem. Pokud z něj uděláte skutečného padoucha, pak proto, že na to má patřičně nastavenou povahu, není jím jen z podstaty své funkce.
Navíc to ani nemusí být klasický záporák, může mít i poměrně ušlechtilé cíle (které klišoidní příběhy tak rády ignorují). Snaha udežet fungující fimu není jen o penězích pana ředitele, ale o stovkách a tisícíh pracovních míst pro obyčejné lidi - i když ta firma těží uhlí na hranici přírodní rezevace.
Třeba v knize Letiště (a do značné míry i ve filmu podle oné knihy), je krásně ukázána nelehká pozice ředitele takové instituce a nejrůznější dilemata, která musí rozhodnout. Někdy cítíme, že se nerozhodl správně, ale jindy mu fandíme, protože ta situace je prostě nefér.
A v souvislosti se zápornými mocipány si nemůžu nevzpomenout na přísvěvek samotného Járy Cimrmana. Ten napsal tři srdceryvné příběhy pro potřeby žebráků, krom legendárního Přenošeného dítěte a Umělkyně, šlo o povídečku Hrabě lidumil - pan hrabě byl tak měkkosrdcatý, že chodil poddaným pomáhat robotovat na svých polích a tím zanedbal své vrchnostenské povinnosti, přišel na buben a jiný, méně laskavý šlechtic všechny jeho majetky koupil v dražbě.
Hrabě lidumil je samozřejmě sranda, ale perfektně ukazuje absurditu černobílých figurek - náš "hodný" hrabě ve finále ničemu nepomohl. Jeho lidem se nežilo líp, protože jeho pomoc na polích byla bevýznamná a nedělal, co byla jeho práce.

Existují samozřejmě i názory a postoje, u kterých se pozitivní vyznění hledá strašně těžko (ba někdy to ani nejde). Co když chcete psát třeba proti rasismu nebo homofobii?
I tady bych se přikláněla k tomu, nedělat z protivníka klišoidního záporáka, co má jen samé špatné vlastnosti. Ano někteří lidi jsou pristě nenapravitelní kreténi, ale snad s výjimkou komedie, se moc nehodí za antagonisty dobrého příběhu.
Vaši záporáci možná jen vyrosli v prostředí, kde jsou takové názory normou nebo mají za sebou negativní zkušenost, která formovala jejich postoj, který je onou "cigaretkou" na jinak relativně fajn charakteru. Dějový oblouk takového příběhu nemusí být o tom je porazit, ale přesvědčit, že se mýlí.