Trocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy.
Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...
Protože mi některé vaše komentáře připomněly, jak málo jsou v našich končinách známé současné monarchie krom té britské, rozhodla jsem se vám sepsat takového stručného průvodce přinejmenším po evropských královských rodinách. I mezi jejich členy najdete jedince obdivuhodné i skandální a spoustu námětů na dobrý příběh. (Možná přidám i malý bonus ohledně významných ex-královských rodin, jejich členové se pořád pohybují v prvních patrech společnosti a bývají častými hosty významných akcích svých stále vládnoucích příbuzných, tak ať víte, o koho jde)
Podle Wikipedie existuje k dnešnímu dni na světě 44 suverénních monarchií (přičemž název hlavy státu sahá od císaře, přes krále až po šejka či emíra) a dalších 38, které jsou součástí jiného státu – třeba Malaysie je federace třinácti států, ze kterých devět jsou monarchie a jako hlava státu se střídají právě vládcové oněch devíti monarchií. Podobně fungují i Spojené arabské emiráty,které jsou složené ze sedmi útvarů s emírem v čele – tito emírové pak ze svého středu volí hlavu celých SAE. Řada afrických a asijských závislých monarchií pak často ani nejsou státy v pravém slova smyslu, ale spíš kulturní a etnická společenstva, pro která má král hlavně stmelující a symbolickou roli.
Ale zůstaňme v Evropě. Tadu existuje celkem dvanáct monarchií, ale dvě jen letmo zmíním, protože nemají to, co nás dnes hlavně zajímá – královskou rodinu. Ty dvě výjimky jsou Vatikán (kde je hlava státu volena sborem kardinálů) a knížectví Andorra v Pyrenejích, na hranici mezi Španělskem a Francií – té už několik staletí, podle dávné kompromisní dohody vládnou dvě spoluknížata – jedním je aktuální biskup ze španělského Urgelu a druhým je aktuální francouzský prezident (původně jím byl francouzský král, ale po zániku monarchie prezidenti tento úřad přejali).
Tím pádem nám zbývá deset monarchií, sedm království, jedno velkovévodství a dvě knížectví. V jedné kapitole je všechny dostatečně podrobně popsat nezvládnu, tak jsem přemýšlela, jak je nejlépe rozdělit do skupin pro jednotlivé kapitoly a nakonec mi z toho vylezla kombinace zeměpisu a vnějších znaků. Máme tu dva jasné geografické útvary – Skandinávii a Benelux a pak dvě dvojice, velkou a miniaturní.
Začneme s malou dvojicí – Monakem a Lichtenštejnskem. Tyhle dva státy toho mají překvapivě dost společného. Oba mají v čele knížete, oba patří do klubu nejmenších evropských států, i přes svoje rozměry jsou velice bohaté, ale do značné míry závislé na svém mocném sousedovi. Krom toho jsou jejich vládnoucí rody jen relativně vzdáleně spřízněné s ostatními současnými vládci, jelikož v posledních staletích lovili v odlišném manželském rybníčku.
Monako je městský stát s rozlohou lehce přes dva kilometry čtverečné, úředním jazykem francouzština a jde o konstituční monarchii. Na její chod ale má velký vliv sousední Francie (kníže třeba jmenuje ministerského předsedu až po poradě s francouzskými vládními představiteli). V knížectví vládne už od roku 1297 (s krátkými přestávkami) rod Grimaldi, původem z italského Janova.
Grimaldiové ovšem za ta staletí notně pofrancouzštěli. Pro jejich politiku začaly být vazby na francouzský dvůr důležitější, proto si nevěsty vybírali převážně na tamním dvoře. Navíc se dvakrát ocitli na pokraji vymření, když neměli syny a situaci vždy zachránil francouzský ženich. Poprvé roku 1715, kdy si Jacques de Goyon, hrabě de Matignon vzal dědičku Monaka, princeznu Louisu Hyppolitu a přijal pro sebe a své potomky jméno Grimaldi.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
