Jak nebýt trapná ani nudná

Sdílení informací

Jakýkoli text, od etikety na konzervě sterilovaného hrášku až po lísteček podstčený během písemky spolužákovi, je sdílení informací. Proto vlasně lidstvo vůbec vymyslelo písmo.
I beletrie předává čtenářům informace, ale s malým háčkem. Nejde zdaleka jen o to, abyste sesumírovali, jakými peripetiemi prošli vaši hrdinové a jak skončili - to by se i nejdelší Dostojevského romám smrskl na dva odstavce textu - vy ty informace musíte předat způsobem, který ve čtenáři vyvolá emoce, vytrhne ho z každodenní rutiny a vtáhne do jiného světa, kde se dějí věci někdy krásné, jindy příšerné, ale v každém případě nevšední.

Proto by vaše příběhy neměly vypadat jako seznam ingrediencí na té konzervě a s tím, co, kdy, jak a zda vůbec čtenáři o ději a postavách prozradit, je třeba si trochu pohrát.

Jasně, že vaši čtenáři potřebují řadu informací, aby pochopili děj, rozuměli motivacím postav a dovedli si představit lokace, ale klíčové slovo zní - dávkování!
Pokud se tomu lze jenom trochu vyhnout, nechrlete nikdy příliš mnoho popisu a vysvětlování naráz.

V úvodní kapitole stačí ve dvou, třech větách říct, že už padesát let zuří válka mezi Modrým a Rudým královstvím a zmínit, kdo jí začal, ale popsat všechny výynammé milníky onoho konfliktu můžete až později a postupně, jakmile to bude podstatné v ději.
Vaše hrdinka nemusí na čtenáře vyvalit svůj přesný popis a soupisku svých koníčků a charakterových vlastností během prvního odstavce. Úplně stačí vědět, že je to středoškolačka na malém městě a o jejích koníčcích se dozvíme tak, že je bude provozovat, její nejlepší přátele a úhlavní nepřátele poznáme, jakmile se s nimi ve škole setká.

Sem tam vás nemime tak zvaný "info dump" - moment, kdy budete muset na čtenáře navalit nějaké obsáhlé vysvětlení. Tomu, jak to spáchat pokud možno zábavně, věnuju zas nějakou další kapitolu. Dnes se spíš mrkneme na to, jak se vyhnout zhola zbytečným informačním lavinám

Proč se vyhýbat info dumpům vyhýbat? Jednak jsou obvykle nudné (a i různé triky na jejich oživení vám nebudou procházet donekonečna), za druhé zabíjejí čtenáčovu zvědavost a za třetí, informaci, která je v danou chvíli k ničemu, čtenář nejspíš zapomene a až to bude relevatntí, bude zběsile hledat několik kapitol dozadu, jak to vlastně celé bylo - to uprostřed vrcholně napínavé scény vážně nechcete.

Obecně platí, že čtenáři vždycky řeknete jen tolik, kolik potřebuje znát pro chápání aktuálního děje.

Rada druhá. Velké množství informací můžete čtenářům předat nepřímo. Slavné "show, don't tell" v praxi.
Místo sáhodlouhého výkladu, jak je země zpustošená válkou prostě popište poničené město, kterým prochází váš hrdina. Poloprázdné tržiště, kde je otevřených jen několik stánků s mizernou zeleninou a základními potřebami. Nechte ústřední postavu kráčet podél opuštěných, otlučených měšťanských domů, nechte je potkávat žebrající sirotky v zablácených hadrech.

Chcete říct, že je nějaká postava malá? Nechte jí podat něco z vysoko umístěné police, stoupnout si kvůli tomu na špičky a zuřivě natahovat ruce.
Mám v koupelnové polici celou baterii kondicionérů? Asi nebude mít zrovna vlasy jak hřebíky.
Zdraví se s jednou spolužačkou nadšeně a s druhou jízlivě? Ani nepotřebujete rozepsat, která je její úhlavní konkurentka.
Neříkejte čtenářům, kterak jsou vaši hrdinové drzí, stateční nebo chytří. Nechte je se před zraky čtenářů pohádat s učitelem, vyrazit bez váhání pro kočku do hořícího domu a vyřešit hlavolam.

Doporučení třetí - cíleně zadržujte informace! Dejte čtenářům jen střípek, pár drobečků a nechejte je, aby si pár kapitol namáhali hlavičky, než jim naservírujete odpověď (kterou jim taky nemusíte dát najednou).
Má vaše postava jizvu nebo noční můry? Fajn, ale počkejte chvíli, než čtenářům prozradíte proč. Nechte si v rukávu nějaká esa, abyste je vytáhli v ten nejúčinnější moment.
Některé otázky můžou viset ve vzduchu velice dlouho, než začnou být zralé ke zodpovězení. Jestli chcete příklad, v trilogii "Kung fu Panda" každého už v prvním dílu praští do očí, že otcem hlavního hrdiny je husa. Všichni to vidíme, ale nedostane se nám k té nesrovnalosti jediného slova. Teprve v pokračování, kde je to důležitá součást zápletky, dostaneme potvrzení naší domněnky, že je Po adoptovaný.

Samozřejmě můžete čtenáře v rámci zvýšení napětí vodit za nos, ale i to má svoje pravidla. Nikdy jim nesmíte natvrdo lhát. Vaše postavy můžou klamat, až se jim bude od huby prášit, ale vy z pozice vypravěče si to nesmíte dovolit. Můžete zamlčovat, mlžit, vynechávat, nechat nevyřčené a vmanipulovat čtenáře do situace, kdy si udělá falešnou představu, ale nesmíte mu říct přímou lež.
Kterákoli postava může namířit obviňující prst a říct: "X zabil jeho rodiče!" a vy můžete čtenářům naservírovat obraz, kdy X stojí v místnosti nad mrtvolami oněch rodičů, ale pokud to X vážně neudělal, tak nesmíte čtenářům ukázat, jak X páchá zmíněné vraždy (ale ústy některé postavy můžete, říct, že to na vlastní oči viděla).
Čtenář nesmí mít méně klíčových informací než má hlavní postava. Dokonce je občas užitečné, když ví o něco víc - může se tak účinněji bát o hrdinu, který zatím netuší, že je v ohrožení.
Obecně je ale užitečné, pokud se čtenář dozvídá nové informace spolu s hlavní postavou. Proto také sledujeme detektivní příběhy většinou očima "Watsona" a ne samotného detektiva, který si tak může některé dedukce nechat pro sebe až do dramatického finále.

Jedinou akceptovatelnou výjimkou z výše uvedeného pravidla, je technika "nespolehlivého vypravěče". Na druhou stranu, to až tak drastická výjimka není, vypravěčem takového příběhu totiž nejste vy, vševědoucí autor, ale hlavní postava a postavy, jak jsme si řekli, můžou lhát, co hrdlo ráčí.
Přesto je důležitým prvkem příběhů podávaných nespolehlivým vypravěčem náznak, že něco není v pořádu, neco nesedí. Že se nám možná neříká úplná pravda.