Jak nebýt trapná ani nudná

Partička

Jsem si jistá, že tohle téma už jsem lehce nakousla v několika předchozích kapitolách, ale jedno Medojedovo kritické video z poslední doby mě přesvědčilo, že si to žádá samostatnou kapitolu.

Týmovky, příběhy, které mají víc než jednoho hrdinu mají z čtenářského hlediska tu výhodu, že ve skupině různorodých týpků si snáze vyberete oblíbence podle své nátury.
Z hlediska autora je to disciplína o něco těžší, protože potřebujete věrohodně vystihnout hned několik různých osobností, které vám můžou být poměrně vzdálené.

Samozřejmě ve větší skupině postav nelze věnovat stejnou pozornost všem a někdo dostane důležitější úlohu. To trochu závisí i na počtech - mate-li ústřední trio, není až takový problém soustředit se na všechny rovnoměrně. Pokud budete mít grupu o šesti až osmi lidech, někdo nutně zůstane trochu stranou - ale zas ne moc, jestli pro tu postavu nemáte žádné využití a je tam jen do počtu, škrtněte ji.

Početnější sestava hrdinu se líp uplatní v nějakém formátu na pokračování - ať už je to knižní nebo komiksová série, klasický TV seriál nebo třeba filmové universum - tak může každý dostat svých "pět minut slávy". Ale ukočírovat větší stádečko lze i v jednorázovkách.

Už v kapitole "Pupek světa" jsem zmínila, že by vedlejší postavy měly mít nějakou vlastní agendu a ne jen nábožně rotovat kolem hlavního hrdiny. Čili pokud máte celou skupinu důležitých postav - partu spolužáků, detektivy z jednoho oddělení, vojenskou jednotku nebo třeba tým superhrdinů - tím spíš musí být každý jasně odlišitelná osobnost.
A ta odlišitelnost by neměla zůstat jen na povrchu, nestačí každé postavě dát jinou barvu vlasů nebo jiný etnicky původ. Hlavně musí být všichni dostatečně odlišní uvnitř, mít jinou povahu, původ a způsob myšlení.

Dokonce dvě navenek podobné postavy se můžou dostatečně odlišit právě svým chováním. Můj oblíbení soudce Ti má čtyři stálé pomocníky, starého seržanta Chunga, který má tak trochu úlohu Watsona a soudce před ním (a tím pádem před čtenáři) může rozvíjet své myšlenky a teorie. Napraveného podvodníka Tao Kana, muže nevalné fyzické síly, který se z malérů dostává fištrónem a pak dva urostlé bývalé zbojníky, kteří obstarají většinu fyzické akce a obvykle zatýkají různé násilníky a pobudy.
Ma Žung a Tiao Taj jsou na první pohled zdánlivě zaměnitelní, vysocí, pohlední, svalnatí, v různých způsobech boje zkušení a relativně mladí muži. Přesto je od první kapitoly, kde se ti dva objeví, jasné, že vůbec nejsou stejní.
Ma Žung je je otevřený a upovídaný. Soudce i čtenář o něm vědíje  skoro všechno od toho, kde se narodil, jak se dostal k "Bratrům zeleného lesa" (což čínská obdoba ušlechtilých zbojníků, co bohatým berou a chudým dávají) konče tím za jakou krasavicí zrovna pálí. Jeho milostné eskapády jsou spíš humorného rázu a jeho příběh se uzavře šťastně.
Jeho kolega a nejlepší přítel Tiao Taj je od začátku jiný ptáček. O svém životě před nástupem k soudci téměř nemluví a hned v úvodu přiznává, že Tiao není jeho pravé jméno a přijal je hlavně proto, aby nekompromitoval svou váženou rodinu. Z jeho chování je jasné, že byl vojákem a pochází z vyšší společenské vrstvy než jeho druh Ma. V hloubi duše je to romantik s nepolepšitelnou slabostí pro problémové ženy a několikrát zažije zlomené srdce.

Pestrost vašich hrdinů má v příběhu jednu zatraceně důležitou funkci. Pokud se vaše partička vždycky na všem shodne, chce dělat to samé, případně vždycky odsouhlasí návrh toho nejhlavnějšího, pak jste jako autoři udělali něco blbě!
Různorodost hrdinů má sloužit právě k tomu, aby vytvářela nějakou dynamiku, různé názory a pohledy na věc. Tím myslím názory a úhly pohledu, které mají něco do sebe - ne, že jsou to všichni zabedněnci, kteří jen nedovedou pochopit, že ten nejhlavnější má ve všem pravdu.
V ideálním případě by se měli všichni ve svých názorech potkat někde uprostřed, než se finálně postaví hlavnímu padouchovi. Ale před tím, ať se klidně do krve pohádají a třeba málem rozejdou.

Způsob řeči jsem už rozebírala v některé z prvních kapitol, ale opakování je matka moudrosti. Odlišný styl slovník a styl vyjadřování vám taky pomůže postavy odlišit a usnadní vám psaní přímé řeči, protože nebudete nutně muset každou větu uvádět jménem mluvčího. Čtenáři je rozpoznají právě podle jazyka.
S tím souvisí i míra hlášek a vtípků. Smysl pro humor máme každý někde jinde a tak by to měli mít i vaši hrdinové. Nesmějí všichny hláškovat jak o život, někdo z nich bude ten prudič, co řekne "Tohle už není sranda!" a naopak se najde někdo, kdo nezvládá vážné momenty a pokaždé se je pokusí shodit nějakým vtipem (klidně i blbým, má-li to zdůraznit povahu dotyčného).

Pokud vám psaní rozmanitých charakterů dělá potíže, tak zrovna na tohle jsou fanficke dobrá průprava. Vyberte si své oblíbené médium s grupou hrdinů - detektivové z Prvního oddělení? Děcka z městečka Hawkins? Posádka pirátské lodi? Bratrstvo neohrožených? Krotitelé duchů? Avengers?
Ignorujte pro jednou svého favorita a dávejte dobrý pozor, co dělají ti ostatní. Čím přispívají k výsledku (a netvrďte mi, že ničím a váš miláček si to odedřel sám)? A do své příští ff, to hezky zkuste nacpat.