Trocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy.
Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...
V souvislosti s causou "Mexit", tedy odchodem prince Harryho a jeho ženy z britské královské rodiny a jejich následných výroků v médijích, jsem coby monarchisticky naladěný britofil přečetla řadu článků a občas nemoudře nakoukla i do sekce komentářů. Při počítání tohohle Vox populi jsem se nejdřív několikrát naštvala, ale pak mi došlo, jak málo my Češi vlatně víme o fungování moderní monarchie, vzhledem k tomu, že náš stát je už přes sto let republikou, k tomu má za sebou velmi anti-elitářskou éru komunismu a ani v závěru doby, kdy jsme součástí monarchie byli, jsme k její hlavě neměli z mnoha důvodů nejvřelejší vztahy.
Prostě nám chybí jak zkušenost, tak perspektiva. Máme tendenci dívat se na krále a královny buď jako na předraženou, zkostnatělou verzi prezidenta a nechápeme, proč Švédi, Dánové, Britové, Norové, Belgičané a spol. nedají na své vládce dopustit. Nebo o máme o královských rodinách nezdravě romantickou představu jak z hollywoodského bijáku. V tom nejhorším případě je to kombinace obojího výše uvedeného.
Jelikož jsou královské rodiny (hlavně příchod nováčka do takového prostředí) ve fikci oblíbené i tady na Wattpadu, pojme si velmi zjednodušeně říct, pár faktů, ať vaše královská rodinka nepůsobí totálně klišoidně.
Vynechám mimoevropské monarchie, o jejich fungování nevím s výjimkou Japonského císařství parkticky nic a i to Japonsko se evropským standardům docela vymyká - nicméně, tady byste byli s tvrdě konzervativní rodinou, která má pramalé pochopení pro nového člena z jiného prostředí asi nejblíž realitě. Ovšem padouchem tu není císař nebo císařovna, ale "Uřad císařské domácnosti", který má hlavní slovo a až obsedantně bdí nad dodržováním všech pravidel do té míry, že to mého pohledu zavání šikanou členů císařské rodiny (je veřejně známo, že současná císařovna Masako i její předchůdkyně Mičiko, trpí depresemi).
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Císařovna Masako v obřadním oděvu
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ex-císařovna Mičiko
Ale zpátky do Evropy. Proč vlastně v deseti zdejších státech pořád mají monarchii. Podle odpovědí z diskuzní platformy Quora by se daly sestavit následující body - monarcha jako hlavan státu sjednocuje. U prezidenta vzešlého z politického boje se často stává, že ho část veřejnosti nebere ("Not my president") a působí spíš jako rozdělovač než sjednotitel země. oproti němu jsou moderní evropští panovníci přísně apolitičtí, leckdy mají vysloveně zakázáno se otevřeně vyjadřovat k aktuální politice, jejich veřejné projevy k určitým příležitostem často musí schválit někdo z vlády, obvykle ministerský předseda. lze namítnout, že přece existují i země, kde má tradici apolitický prezident, vzešlý třeba z univerzitního prostředí - jenže tyhle pány obvykle nikdo mimo jejich vlast nezná a rozhodně nepřitáhnou davy turistů. Nikdo se nepotáhne přes půl Evropy, aby se podíval, kterák se žení nejstarší syn německého prezidenta. A to je třetí důvod pro monarchie, jsou zkrátka atraktivní a táhnou do země turisty. Často někdo namítne, že monarchie je drahá - všechny ty paláce, róby, šperky, cesty. Jenže ani prezident není zrovna zadarmo. Těžko totiž může bydlet v paneláku, na státní návštěvy jezdit ve svém zánovním, reznoucím pekáči a zahraniční hosty vítat na prahu své garsoniéry v teplákovce. Nemluvě o tom, že někteří prezidenti dovedou roztáčet peníze v takovém stylu, že by leckterá královna zírala (zejména francouzští představitelé jsou k tomu náchylní). Krom toho, jak výstižně napsal na Quoře jeden Brit - když něco funguje, nespravuj to.
