Jak nebýt trapná ani nudná

Čtvrtá stěna je důležitá

Snad všichni známe Deadpoola, kdo filmy s ním neviděl, přinejmenším o něm slyšel, před popkulturou není na sociálních sítích úniku.
Krom černého humoru a hektolitrů krve, patří k poznávacím znamením tohohle červeného frajera i těžká sebeironie a obracení se k divákům filmu.
Jak dost možná víte, odborně se situaci, kdy postava fiktivního díla komunikuje přímo s diváky/čtenáři, říká prolomení čtvrté stěny.
V Deadpoolovi, který se nebere ani pět minut vážně, takové pomrkávání na publikum skvěle funguje. Je to vůbec častá složka komedií a obzvlášť parodií. V mé oblíbené klasice Žhavé výstřely 1 a 2, je hned několik momentů, kdy nám postavy připomenou, že tohle je jen film a kolem jsou jen kulisy a komparz.

I v naprosto nehumorných dílech můžeme na tuhle techniku narazit, většinou tím způsobem, že nám hlavní postava svůj příběh vypráví, udělá si z nás své posluchačeč a obrací se na nás s různými komentáři.

Zkrátka, boření čtvrté stěny má ve filmu i literatuře své místo a využití, jen by si jí autor neměl bourat neplánovaně a omylem.

A to jde?

Osobně považuju za ideál, když se do knížky nebo filmu úplně ponořím a na nějakou chvíli přestanu vnímat realitu. Když se na hodinu, dve, tři přesunu do fiktivního světa a je jedno, jestli po tom světě běhají elfové, superhrdinové nebo detektivové honící masové vrahy.
Bývaly doby, kdy jsem napínavou knihu neodložila, dokud jsem se neprokousala ke konci, i kdyby to mělo být ve tři ráno. Dnes už takové maratony nedávám, ale stejně se snažím vydržet co nejdál a návrat do reality je vždycky divný.

Miluju tohle mizení do jiných dimenzí a hrozně mě rozčiluje, pokud mě odtamtud něco v samotném díle pravidelně vyhazuje ven a otravně mi připomíná, že jen čtu/koukám se. Deadpoolovi to odpustím, jednak to k němu patří a taky nechci, aby mi přišel useknout hlavu svýma katanama, kdyby zjistil, že o něm ošklivě mluvím.
Nicméně, většina z vás katany ani jiné smrtící nástroje nevlastní, takže si dávejte pozor na všechny rušivé prvky, které vaše čtenáře vykopnou z výletu do vašeho světa a vrátí je do šedé reality.

Mezi takové literární nohy v martenskách spolehlivě patří zběsilé střídání různých fontů písma, nadpisy ohlašující flashback nebo pohled jiné osoby nad každým druhým odstavcem, vysoký počet hrubek a různé autorské komentáře uprostřed textu - zvlášť perly typu "Sorry, ale nevím, jak se to správně píše!".
Co se týká typografických prasáren, dovolím si připomenout druhý díl legendární Básnické série, kde hlavní hrdina dostane od staršího studenta medicínská skripta a výklad, že co je podtržené červeně, na tom bazíruje profesor, co je podtrhané modře, to chce slyšet asistent, co je podtrhané zeleně atd. Nešťastný Štěpán Šafránek zvolá: "Ale tady je podtrhané úplně všechno!" a zkušený matador se jen ušklíbne: "Přesně tak!"
Pokud chcete něco v textů zdůraznit, tak prosím, hoďte to tučně nebo kurzívou, ale když to budete mastit do každé druhé věty, stane se z toho nepřehledný brajgl. Na označení přímé řeči bohatě stačí správné užívání uvozovek a ideálně i psaní přímé řeči  jako samostaného odstavce.

O hrubkách a překlepech kážu děsně nerada, protože je to moje slabina, různých kiksů dokážu nasekat taky fůru. Ale přinejmenším se snažím po sobě před zveřejněním všechno číst, tím eliminuju aspoň půlku překlepů. Když nevím jistě, jak se nějaké cizí nebo složitější slovo píše, tak googlím. Netřeba všechno postovat okamžitěm, jakmile to namastíte, i kdyby vaši čtenáři čekali na novou kapitolu měsíc, tak půlhodinka už je nevytrhne.

A pokud jde o komunikaci s čtenáři, nechte si to na konec kapitoly, ale teď je nerušte ve čtení. Nebourejte si tu stěnu, dělá to kravál a ruší to vaše čtenáře v pocitu, že to nečtou, ale žijí.
Když to hodně přeženete, zřítí se vám nejen čtvrtá zeď, ale celé dílo.