Jak nebýt trapná ani nudná

O (nejen) historické přesnosti

Po delší době jsem zkontrolovala kanál jedné své oblíbené youtouberky, Bernadette Banner, což je odbornice na historickou módu a dobové šicí techniky. Koho tohle téma zajímá nebo by potřeboval informace do povídky, vřele doporučuju. Bernadette ma zajímavá demytizační videa ohledně korzetů a spol., ukazuje krok za krokem své vlastní tvůrčí projekty a čas od času se věnuje kvalitě kostýmů v historických filmech a seriálech.
Protože máme nový rok, rozhodla se Bernadette zhodnotit veškerou loňskou filmovou a seriálovou tvorbu, která se hlásí ke zobrazování minulosti.
Vzala to opravdu z gruntu, zahrnula i tvorbu mimo Evropu a USA a za tím účelem se spojila s dalšími módními youtubery, kteří rozumí érám a kulturám, kde ona sama není doma.
Pro hodnocení sestavila tabulku o pěti řádcích, pojmenovaných "Téměř cestování v čase", "Odvedli svou práci", "Aspoň se snažili", "Je to designérské rozhodnutí" a poslední kategorie měla místo názvu jen rozpačitého smajlíka.
První příčku si zasloužila jen ta díla, která věnovala maximální pozornost detailu a vzala v úvahu vše, co o dané době víme - krejčovské techniky, materiály, barvy, sociální rozdíly, účesy i make up.
Druhé místo obsadily ty filmy a seriály, které měli sem tam nějaké nedostatky v účesech a jiných detailech, ale stále dokázaly věrohodně přenést diváka do dané doby.
"Aspoň se snažili" ti tvůrci, kteří si očividně udělali nějaký průzkum a měli obecně správně siluety a materiály, ale obvykle jim ujel moderní make up a účesy.
"Designérské rozhodnutí" není míněno jako výtka, spíš kategorie sama pro sebe. Tady se tvůrci z uměleckých důvodů rozhodli úmyslně ignorovat dobovost.
Poslední řádek patřil těm, kteří se nesnažili vůbec a zvolili ty nejlínější, nejklišovatější možnosti, jak svoje herce obléct a učesat a často se z příběhu na základě kostýmů nedá určit, v jaké době se mají odehrávat.

Napadlo mě, že podobným způsobem by se daly hodnotit nejen kostýmy, ale vůbec dobovost a historická přesnost filmů i knížek. A vlastně nemusí jít ani o historii, kdykoliv se nás autor rozhodne vzít do nějakho specifického prostředí - nemocnice, soudní síně, bavlníkové plantáže nebo cirkusu. Dal si s tím práci, ukázal nám co nejreálnější podobu daného světa, nebo si namátnou vybral nějaké exoticky či romanticky působící prostředí, o kterém mnoho neví a ani se nenamáhal zjišťovat?
Tiše doufám, že většina mých povídek by spadla do řádku "Aspoň se snažila", něco málo bych uhrála na "Designérovo rozhodnutí" a možná, s nějakou obzvlášt vypiplanou věci bych se lehce dotkla druhé mety :-)
Bohužel dost zdejších povídek má namířeno do položky  ":-/", což je škoda.
Já se vždycky ráda dozvím něco nového a je jedno jestli jsou to detaily ze života Vikingů nebo něco víc o provozu velkokapacitní mlékárny.
Hodně zajímavé byly v tomhle směru třeba knižní předlohy sedmdesátkových katastrofických filmů "Letiště" nebo "Skleněné peklo".
Speciálně knížky Arthura Hayleye umožnily čtenářm dobře pochopit skrytou tváž různých prostředí a profesí, osobně jsem četla jen "Letiště" a "Hotel", ale obojí bylo docela poučné a navrch zábavné a napínavé.
Filmy často líčí velké šéfy, jak arogantní idioty, co jen od elegantního psacího stolu buzerují podřízené a klátí svou sekretářku, málokdo se namáhá vyjádřit kolik práce, rozhodování a zodpovědnosti má takový manažer hotelu nebo ředitel mezinárodního letiště.
Hayley strávil studiem profesního zázemí svých knih dlouhé měsíce, klidně i rok času, pro "Večerní zprávy" se dokonce v šedesáti sedmi letech vypravil do peruánské džungle mezi povstalce.
Takové šílenosti asi nikdo z nás páchat nebude a taky nepotřebujeme vždycky mít až tak promakané detaily.
Ale naprostá absence nějakého průzkumu se pozná dost rychle - třeba pokud hrdiny odvedli do armády, ale z děje vyplívá, že nemají žádnou večerku, courají se mimo kasárna, jak je zrovna napadne (nebo spíš jak autor potřebuje), ani slovo o tom, že by třeba byli utahaní z výcviku, těžko můžeme my, čtenáři, brát vážně, že ty postavy procházejí armádním výcvikem.