Trocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy.
Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...
To, že nějaká země přestane být monarchií ještě neznamená, že se po příslušné královské rodině slehne zem. Dokonce ani velmi krvavé režimy, které ex-krále s oblibou popravovaly, obvykle nebyly tak úspěšné aby vyzabíjely i všechny jejich strýce a bratrance. Proto dnes můžete po Evropě narazit na docela dost lidí, kteří užívají královská či vévodský titul spíš symbolicky a z tradice. Někteří by ho správně neměli užívat vůbec, určité státy (patřilo k nim i Československo roku 1918) zákonem zrušily veškeré šlechtické tituly a zakázaly jejich používání (na druhou stranu, jen málokde byl takový zákon opravdu striktně vymáhán). Protože všichni tihle ex-monarchové jsou více čři méně spříznění s těmi stále vládnoucími, často je můžete vidět jako hosty na významných akcích současných monarchií (hlavě na svatbách a pohřbech, naposled třeba na korunovaci Karla III.)
Abyste byli trochu v obraze, rozhodla jsem se vám v poslední kapitole o moderních královských rodinách představit pár nejvýznamnějších stále existujících dynastií, které svého času vládly v Evropě.
Do roku 1918 by bylo snazší vyjmenovat ty evropské státy, které nebyly monarchiemi – Švýcarsko, republika San Marino, od roku 1871 Francouzská republika a od roku 1910 Portugalsko. S koncem První světové války se to začalo trochu hroutit. Zaniklo Německé císařství a s ním všechny monarchie na jeho území (Německé císařství fungovalo jako jakýsi zastřešující spolek, ale jednotlivé státy měly dál značnou nezávislost, podobně jako dnešní německé spolkové země), Rakousko-uherská monarchie padla a rozdrobila se na řadu menších států, zhroutilo se carské Rusko a turecká Osmanská říše. Další skupině monarchií podrazila nohy Druhá světová válka – strhla prakticky všechna království na Balkáně a Italské království. Zatím poslední zrušenou evropskou monarchií je ta řecká roku 1973 (ačkoliv král žil v exilu už od vojenského převratu 1967).
A teď už ty rody v abecedním pořádku.
Bonaparte – nejde přímo o potomky legendárního císaře, protože jeho jediný manželský sy zemřel svobodný v 21 letech (a nemanželsší potomci nenosí příjmení Bonaparte), ale slavný Korsičan pocházel z početné rodiny – jeho mladší bratři Louis, Lucien a Jerome založily vlastní větve rodu, ačkoliv pouze ta Jeromova přečkala do dnešních dnů. Současnou hlavou rodu princ Jean-Christophe (nar.1986) ačkoliv jeho otec princ Charles (nar.1950) ještě žije. jeho dědeček roku 1997 ve své poslední vůli určil, že upřednostní vnuka před příliš vzpurným, republikánsky laděným synem. Jean-Christophe je od roku 2019 ženatý a má jednoho syna.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Svatba Jeana Christopha Bonaparta
Bourboni – původně francouzská královská rodina, která se ale zdárně rozšířila i jinam. Původní královská větev vymřela už roku 1883, ale stále existují čtyři další. Větev Bourbon-Anjou jediná stále sedí na trůně a to ve Španělsku, z ní se ve 18. století oddělily dvě mladší větve, které vládly státům na území dnešní Itálie – vévodství parmskému a království neapolsko-sicilskému, ale oba tyto trůny ztratili při sjednocení Itálie roku 1861. Jak bourbonsko-parmská tak bourbonsko-sicilská větev jsou početné, členové žijí po celé Evropě. Ohledně toho, kdo je právoplatným šéfem Bourbonsko-sicilských se vedou spory mezi dvěma bratranci (a důvod je na půl kapitolu, takže to nebudu rozvádět), v čele parmských stojí princ Carlo Hugo (nar.1970), který je ženatý a má tři manželské děti a jednoho nemanželského syna z předchozího vztahu. Přes vou matku Irenu, je příbuzný s nizozemskou královskou rodinou, se kterou udržuje těsné vztahy.
