Jak nebýt trapná ani nudná

Hrrr na ně!

Už je to nějaký pátek, co jsem napsala kapitolu věnovanou akčním scénám. Dnes bych se k tématu ráda vrátila trochu víc specializovaně. Konkrétně mám pár postřehů k fiktivním bitvám.

Uznávám, že tohle nejsou scény, které my amatéři tady na Wattu nebo jinde píšeme úplně často, ale považuju literární a filmové bitvy za výborný studijní materiál, který člověka donutí přemýšlet, kdo, co a proč. Což se vám zatraceně hodí pří psaní jakékoli knížky.

Na úvod musím konstatovat, že nás v tomhle ohledu filmy dost zkazily. Pokud se nejedná o příběh podle skutečných událostí (a to ještš není stoprocentní záruka realističnosti), pak se většina bitev na plátně odehrává čistě ve styl nadpisu téhle kapitoly. Prostě se dvě armády postaví před sebe a jednoduše se proti sobě vrhnou.

Války se v půběhu historie nikdy nekonaly jen proto, aby si dva panovníci dokázali, kdo je lepší. Vždycky o něco šlo.
Například: získat sousední území pro sebe otevřeně připojením k vlastní zemi, získat to území zprostředkovaně sesazením panovník a dosazením vlastního kandidáta, získat nerostné bohatství souseda, získat jeho přístavy, obchodní trasy, zahladit válkou domácí problémy atd. Jak vidno, motivy k válce sahají od velmi racionálních až po totálně stupidní, ale existují.

A stejně tak jednotlivé bitvy nejsou jen poměřování sil, ale prostředek k dosažení nějakého dílčího cíle v rámci války.
V devadesáti procentech případů šlo o to udělat život vlastní armádě snazší a nepříteli to co nejvíc zkomplikovat.

Třeba takové dobývání hradů, pevností a opevněných měst bylo neskutečně nákladné a vzdor tomu, co se často ukazuje ve filmech, jen málokdy bylo úspěchu dosaženo frontálním útokem a probořením hradeb.
Nejspolehlivější cestou k dobytí pevnosti bylo náročné a zdlouhavé vyhladovění. Znamenalo to odříznout hrad/město od všech spojení s vnějším světem a zvlášť u pobřežních měst a pevností bývalo tohle dost obtížné.
To byl případ i francouszké hugenotské bašty La Rochelle v letech 1627-28. Město se opakovaně bouřilo proti králi, proto dal Ludvík XIII. příkaz k jeho dobytí.
Neprodyšné obklíčení po souši se podařilo zrealizovat celkem brzy, ale do města se zásoby stále dostávaly po moři a byl také učiněn pokus získat tudy anglické posily.
Teprve když královské síly postavily v ústí larochellského přístavu (s obrovským úsilím, velkými náklady a na několikátý pokus) mohutnou hráz, představitelé vyhladovělého města se konečně vzdali. Ironií osudu, den po kapitulaci zničila hráz silná bouře.

Pokud se nepodařilo město kompletně odříznout, často to byli právě obléhatelé, kdo se musel vzdát a odtáhnout.
Takhle třeba dopadlo husitské obléhání katolické Plzně v letech 1433-34. Plzeňští si velice dobře uvědomovali, co se na ně chystá a udělali maximum, aby se připravili a shromažďovali potraviny a další zásoby, kde se dalo. Kronikáři dokonce zmiňují, že se do města vozilo ještě nedozrálé obilí a dosušovalo se v pecích.
Ani pozice obléhajících nebyla jednoduchá, i oni se museli něčím živit, často brzy vyjedli široké okolí a museli si proviant dopravovat z větší dálky. To přesně postihlo i radikální husity před Plzní. Pokus opatřit si zásoby loupežným výpadem do Bavor, skončil fiaskem, po kterém následoval hádka mezi hlavními veliteli a rozpad morálky.
Plzeňští, nejen že se udrželi, ale dál ničili morálku nepřátel výpady z města. Při jednom z nich ukradli Husitům velblouda - dar od polského krále, který se následně dostal do městského znaku Plzně.
Po devíti měsících obléhání museli vyčerpaní a rozhádaní radikálové uznat porážku, sbalit stany a odtáhnout.

Pokud je tedy obléhání tak nákladný špás, proč to vlastně armády dělaly a dodnes dělají? Obvykle proto, že nechat si v zádech bojeschopného nepřítele, je blbý nápad.
Z nepřátelského hradu či pevnosti můžou nepřátelské jednotky podnikat výpady. Zaútočit do vašeho týla nebo jen narušovat vaše zásobovací trasy. Nic z toho nechcete.
Obléhání je ošidné, protože váže síly, které byste užili jinde na jedno místo, navíc často na velmi dlouhou dobu. Ale většina vojevůdců to raději riskla.
Protože leckdy nebylo nutné město opravdu obsadit. Někdy stačilo ho prostě obléhat dostatečně dlouho - obležením jste zabránili domácím silám v operování a pokud jste dobyli zbytek země, odbojné město se nakonec obvykle stejně vzdalo.