Jak nebýt trapná ani nudná

Totální sympaťák

Už chvíli jsem do téhle příručky ničím novým nepřispěla, jednak bych potřebovala vtěsnat do každého dne pár hodin navíc a taky jsem se nemohla rozhodnout, na jaké téma se vrhnout - námětů mám hned několik.
Za to, že jsem se pro jeden rozhodla, může Theo_Read a její senzační Příručka dobrého autora, kterou jsem zhlatla od A do Z a vřele jí doporučuju.
Theo_Read v jedné kapitole uvádí, jaké skutky jsou morálně natolik přes čáru, že by je váš hrdina neměl nikdy spáchat, pokud ho mají čtenáři mít rádi - dopustit se znásilnění, zabít dítě nebo psa.
Tyhle věci jsou v našem kolektivním podvědomí natolik hnusné, že je prostě nedokážeme překousnout a ve fikci by měly zůstat vyhrazené nepolepšitelným padouchům.
Je to výborná rada, ale současně nás přivádí k otázce, co by naopak náš hrdina/hrdinka dělat měli, aby si získali čtenářské sympatie.

Na prvním místě se nabízí pravý opak oněch třech neodpustitelných hříchů, tedy zabránit znásilnění, zachránit dítě a psa. Váš hrdina tím při vyrábění sympatií určitě nic nezkazí, ale je to sotva univerzální rada vhodná pro každý typ příběhu.
Ony jsou ty sympatie publika věc ošidná, a když to vezmete za špatný konec, můžou čtenáři nakonec fandit záporákovi, aby vašemu protivnému hrdinovi konečně natrhnul pr... , ehm úsměv.
Je totiž lhostejné, kolikrát použijete přívlastek zlý nebo hodný, pokud se daná postava nebude chovat tak, aby ho naplnila.
Dejme tomu, že píšete příběh ze střední, nějakou variaci na Mean Girls. Vaše hrdinka - šedá myška proti královně školy - namyšlené čůze. Tyhle charakterisky jsou fajn, ale musíte je umět prodaPokud vaše postava bude jen permanentně fňukat a  stýskat si, jak k ní byl život krutý, dojdou čtenáři k závěru, že s ní populární kráska vytírá podlahu celkem oprávněně.
Nebo píšete fantasy s vyvoleným proti temnému kouzelníkovi. Jenže váš hrdina má body count větší než film Totall Recall, zato černokněžníka se vidíme akorát bránit proti atatům našeho geroje - to zrovna ideálně neprodává, kdo je tu padouch.

Takže, jak stvořit postavu, které budou čtenáři fandit, co udělat a čeho se vyvarovat?
V samém základu jak padouch tak hrdina měly být na prvním místě dobře napsané postavy, což znamená, že mají nějaké klady, nějaké zápory, srozumitelné, konzistentní motivace a nějaký ten charakterový vývoj - tomu jsem věnovala už pár jiných kapitol a věnuje se tomu každá slušná příručka pro psavce.
My potřebujem, aby cíle a motivy hrdiny, byly čtenářům bližší než cíle jeho protivníka. Řada moderních záporáků je dnes navíc morálně spíš šedá než černá, leckdy je jejich cíl i celkem ušlechtilý. Přesto chcete, aby publikum bylo na straně hrdiny.

Rozhodně to neznamená, že náš protagonista musí být nějaký Mirek Dušín. Spousta populárních klaďasů posledních let nejsou úplně milí lidičkové - Tony Stark, Walter White, Geralt z Rivie, Gregory House, dosaďte si svého oblíbence.
Prostě dokážeme fandit i lidem, kteří netráví své dny učením v nedělní škole a převáděním slepých stařenek přes cestu. Naši miláčci můžou být tak trochu parchanti a přesto je budeme mít rádi.
Určitě pomůže, pokud dotyčný přes všechny své nedostatky usiluje o něco pozitivního - třeba vyšetřuje zločiny, léčí lidi, likviduje příšery. Ale nezbytná podmínka to není, Walter White se vydává na kriminální dráhu a stejně mu fandíme.

Takže kde se berou sympatie k postavám? Řada začátečníků má sklon nadužívat tragickou backstory, i já mám za sebou takové období a dodnes se dá říct, že mám jen málo originálních postav, které by měly perfetkně sluníčkové dětství prožité v kompletní rodině.
Ale je tu jeden zásadní rozdíl - pokud využijete traumatickou minulost k formování vaší postavy, vysvětlení, proč má určité názory, antipatie, fóbie (které trvají a nezjevují se, jen když se to zrovna hodí), je to naprosto OK.
Pokud vaší hrdince pozabíjíte celou rodinu, včetně jejího štěňátka a koťátka a pak jí mrsknete k psychopatickým příbuzným, kteří ji týrají, prostě proto, že nevědí, co s načatým večerem, ale slečna se následně chová úplně normálně, ještě lépe o svých depresích, PTSD a fóbiích jen mluví, eventuelně jsou vypínací, pak jste to udělali jen kvůli dojení emocí a to je špatně.
Ona má dnes tragickou minulost i spousta padouchů, nepochybně je to polidšťuje a dělá to z nich zajímavější postavy, ale určitě by to neměla být omluvenka pro maniakální genocidu.
A jestli nešťastné dětství neospravedlňuje záporáka za vystřílení střední školy, pak to není ani plošná omluvenka pro vaše hrdiny, aby jim čtenář všechno baštil.