Jak nebýt trapná ani nudná

Prology a epilogy

Nebudu se tu chlubit cizím peřím a hned na začátku přiznávám, že námět na tuhle kapitolu pochází z Youtube kanálu Brandona McNultyho a pokud vládnete slušnou Angličtinou, doporučuju ho sledovat, protože má fůru zajímavých esejí o psaní včetně zajímavých srovnávaček - třeba špatný versus dobrý dialog, kde rozebere proč daný dialog nefunguje a hned následuje příklad tématicky podobného dobrého dialogu, který se vyvaroval zmíněných chyb.

Ale teď už k prologům a epilogům. Vybrala jsem si je jako dnešní téma, protože se ve zdejších příbězích občas objevují a nepamatuju se, že by se jimi zabývala nějaká jiná příručka, kterou jsem na Wattpadu četla (což, přiznávám, není zrovna vypovídající, nečetla jsem těch příruček zas tak moc).

Nejdřív krapet teorie. Co je jsou ty dva -logy vlastně zač?

Prolog je úvod do příběhu, takový předzačátek, který nás má naladit na vlnu, ale který je od samotného děje tak trochu odtržený. Buď tím, že děj časově předchází - o hodiny, dny, týdny, ale klidně i roky. Nebo místem, které je geograficky vzdálené lokaci, ve které příběh začíná.
A třeba i postavami, může být vyprávěný z pohledu postavy, která po zbytek příběhu už takovou příležitost nedostane nebo v něm budou hrát hlavní roli lidé, které už nikdy víc neuvidíme.

A z logiky věci vyplývá, že epilog je naopak něco na způsob dodatečného konce, dovysvětlení, finální tečky, která tak úplně nenavazuje na samotný děj- opět tu může hrát roli časová mezera, pohled jiné postavy nebo geografocký posun.

Jak zmiňje Brandon McNulty, řada rádců pro začínající autory prology a epilogy šmahem zavrhuje. A je pravda, že valná většina příběhů se bez nich naprosto obejde a bonusový začátek a konec v ději spíš ruší než aby přinášel nějaké obohacení, ale nic není černobílé.

Prolog a epilog jsou něco na způsob předkrmu a dezertu. V drtivé většině případu si báječně pochutnáte i bez nich, ale sem tam potřebuje váš jazýček naladit na nezvyklou kuchyni a občas zas máte pocit, že ačkoliv to papáníčko bylo dobré, ještě by se do vás něco malého vešlo.

Důvody pro napsání prologu jsou zhruba tyto:

Stanovení tónu nebo žánru příběhu (případně obojího). Občas se může stát, že úvodní scéna vlastního děje bude v tomhle ohledu trochu zavádějící. Tím pádem vyvolá ve čtenářích (divácích) nesprávnou představu o tom, co bude následovat a zbytečně ztratí zájem.
První Indiana Jones začíná dobrodružným kradením artefaktu z chrámu v jihoamerické džungli - krom toho, že nám skvěle představí hlavního hrdinu a jeho důležitého protivníka, celá úvodní sekvence s dějem Dobyvatelů ztracené archy nijak nesouvisí a pro pochopení filmu by tam nemusela být. Jenže nám názorně říká, o jaký film půjde, co se v něm bude dít, protože první scéna samotného filmu nám tyhle informaci dát nedokáže - tam vidíme Indyho přednášet na univerzite a bez akčního prologu by pro nás byl suchým akademikem, ke kterému krkolomné kousky a divoká dobrodružství nepasují.
Vy se můžete při psaní ocitnout v podobné situaci. Píšete fantasy, syrové válečné drama, romanci nebo pohádku pro děti, ale bude pár kapitol trvat než se objeví první čaroděj, vybuchne první granát, hrdinové si dají pusu nebo konečně přiletí kmotřička víla. takže potřebujete prolog, aby bylo všem jasné, že tohle nebude realistický příběh všedního dne ani něžná selanka z venkovského života. Čtenáři potřebují ochutnávku toho, co dostanou pokud se prokoušou přes úvod.
V tomhle bodě se samozřejmě skrývá první úskalí prologů - můžete to pomotat a naopak navnadit čtenáře na nesprávný tón nebo žánr, jaké ve skutečnosti nedostanou.

Dalším obvyklým důvodem pro napsání prologu, je předání zásadních informací o minulosti hlavní postavy nebo o vašem světě a jeho fungování. Obzvlášť u sci-fi a fantasy je to žádoucí pro čtenáčovu orientaci.
Předávání velkého balíku informací publiku je ošidné a slíbila jsem vám speciální kapitolu o tom, jak dělat pokud možno zábavné info dumpy, ale obecně platí, že prolog obsahující informační nálož by měl být stručný a spíš ukázat nějakou zásadní scénu a k ní přihodit trochu faktů než být monotónním seznamem událostí.
Možnost jak to pokazit je na snadě - dělat z prologu učebnici dějepisu říznutou zeměpisem.

Třetím dobrým důvodem k sepsání prologu je představení postavy. Může to být představení postavy hlavní, viz příklad s Indiana Jonesem - bez prologu bychom o něm mělu dost myslnou představu. něco jiného by bylo, kdyby to byl opravdu suchopárný historik, kterého děj vrhne do bláznivého dobrodružství, ale to by byl načisto jiný příběh. Indy je v jádru dobrodruh a je třeba, aby to o něm diváci věděli.
Ale nemusíte se omezit na hrdinu, stejně účinné může být i představení záporáka - v Temním rytíři je prolog věnován představení Jokera.
U druhých (třetích a dalších) pokračování může být užitečné podobně  představit v prologu důležitou novou postavu, ať už kladnou nebo zápornou.

A teď  k důvodům, proč se občas hodí napsat epilog. Asi nejčastější motivací je to, že samotný příběh skončil příliš rychle a zůstaly tu nezodpovězené otazky, které budou chtít čtenáři znát.
Coby příklad si dovolím do třetice Indiana Jonese - vlastní příběh končí v momentě, kdy nacisté otevřou archu, ta rozpoutá peklo a všechny je spálí. Jen Indy a Marion přežijí přivázaní u sloupu. Ale divák chce vědět, jestli se dostali z ostrova, zda se dají znovu dohromady a co se stane s archou. Pouhá smrt záporáků není dostatečným uzavřením děje.

Váš děj taky může skončit na nežádoucí emocionální notě. Váš hrdina třeba leží po přestřelce s padouchy v kaluži krve, ale vy nechcete tak ponuré vyústění. Takže buď ukážete, kterak se hrdina uzdravuje v nemocnici nebo pokud to nemá být totální hepáč, jak jeho sebeobětování zlepšilo život jiných postav.

Třetí motivace pro výrobu epilogu - ukázat, co finální událost příběhu udělala s světem, následky a důsledky. Viz třeba Infinity War, kde sledujeme, jak auta bez řidičů bourají, helikoptera bez pilota naráží do budovy a nakonec se v prach obrátí sám Nick Fury.
A nemusí jít jen o světodějné následky. Může to být třeba jen scéna, která ukáže charakterový vývoj hlavní postavy, nechá jí udělat něco, co by bez prižití vašeho příběhu nikdy neudělal.

A čtvrtá věc, která může být vhodná do epilogu je navnadit na pokračování. Naznačit nám příchod nového záporáka nebo jiného zvratu momentálně pozitivní situace.

Jak vidno, mají toho prology a epilogy dost společného. Nemusíte se jim vyhýbat, pokud máte pocit, že k vašemu příběhu něco důležitého přidají, ale nenuťte se do nich. Většina příběhů se bez nich vážně obejde. A taky nemusíte mít nutně oboje, přidejte jen tam, kde cícíte, že vašemu ději něco schází.
A na závěr hlavní zásada pro psaní dobrých prologů a epilogů. Obojí má být krátké! Nikdy do nich nervěte víc informací, než kolik čtenáři potřebují vědět. Stačí, že se Joe s Mary vezmou, nemusíte vyjmenovat všechny jejich děti a vnoučata. Rytíři z úvodního souboje nepotřebují každý svůj vlastní rodokmen. Stručně!