Jak nebýt trapná ani nudná

Jedno velké PROČ?!

Jak vidíte, poskakuju ve svých rádoby radách sem a tam, podle toho, ci mi zrovna přelítlo přes nos.

Ze slůvka "PROČ?" si udělám ceduli, podlepím jí cihlama a budu s ní mlátit autory, kteří mi nedokážou solidně odpovědět - včetně řady hollywoodských scénáristů.

Protože tenhle problém nemají zdaleka jen amatérští nadšenci u svého prvního příběhu, ale trpí tím i placení profíci, kterým přispíváme na gáži, když si koupíme lístek do kina.

Postavy a jejich motivace, proč vůbec dělají, co dělají? Proč se vydávají na nebezpečné dobrodružství, kde snadno můžou přijít o život? Proč se najednou do krve pohádají se nejlepším kamarádem nebo životní láskou? Proč chce záporák vyvraždit celé město?

A absolutně špatná odpověď, za kterou vás majznu tou cedulí, zní: "Protože to potřebuju do příběhu!"

Vaše postavy nevědí, že jsou jen součástí vymyšleného příběhu (o bourání čtvrté zdi si povíme někdy jindy) a vaše duvody, proč by měly dělat to nebo ono, jsou jim úplně buřt. Zkuste najít nějaké jejich důvody, proč udělat něco , čím se děj pohne kupředu.

Proč se někdo vydá na šíleně nebezpečnou výpravu? Kdyby zůstal sedět doma, tak nemáme co psát, ale jak už jsme si řekli, tohle nezajímá ani tu postavu ani čtenáře.

Bude mít nějaký osobní prospěch z výsledku té mise? (třeba získá trůn svých předků). Vznikne mu nějaká škoda, když mise selže? (pokud má mise odvrátit zánik světa, řekla bych, že odpověď je ano :-) ). Cítí se nějak odpovědný za celou situaci? (neuhlídal vězně nebo nějaký artefakt). Touží se proslavit a konečně zviditelnit své jméno? (nejmladší syn v rodině plné slavných válečníku). Cítí silný morální apel? (když jste jední, kdo dokážou udělat určitou věc, tak prostě cítíte, že jí udělat musíte).

Pokud potřebujete, aby se rozhádali nejlepší kamarádi nebo rozešel romantický pár, tak jim dopřejte neshodu na něčem důležitém a chvíli to budujte. Pokud je necháte na smrt rozhádat už v první kapitole, tak buď čtenáři neuvěří, že šlo o tak silný a důležitý vztah nebo budou vaše postavy, za totální, nevyzrálé idioty, co se rozchází kvůi nesklopenému záchodovému prkénku, případně oboje současně.

Chytřejší a zkušenější autor by vám asi vysvětloval, že děj se má odvíjet od postav. Někde jsem četal i opačný postup, jako první si rozvrhnout příběh a podle jeho potřeb modelovat hlavní postavu - jaké vlastnosti a schopnosti bude potřebovat?

Přiznávám, že tak pečlivé plánování nedělá ani moje hnidopišská maličkost. Jelikož píšu převážně ff, mám postavy určené předem, ale chci je napasovat do děje, který jsem vymyslela. Takže nezbývá než přemýšlet.

Třeba potřebuju, aby Sherlock Holmes udělal chybnou dedukci. Jasně, splést se může každý, ale Sherlock je nejlepší z nejlepších, neuděla by začátečnickou botu.

Ale i on má své slabiny, které mužu jako autor využít. Můžu ho vyvést z konceptu, rozrušit ho, rozčílit, třeba vyvoláním některé traumatické vzpomínky nebo můžu zužitkovat jinou jeho slabost, lásku ke komplikovaným případům a složitým rébusům - Sherlock prostě pomine příliš jednoduché a očividné řešení.

I Doylův originální Holmes několikrát udělal chybu, ale také to později sebekriticky přiznal, nejviditelněji v povídce Žlutá tvář, kde si z dostupných faktů vytvoří teorii o vydírání, ale ukáže se že šlo o pouhé nedorozumění a nedostatek důvěry mezi novomanželi. Sherlockův mozek je natolik upnutý na zločin, že mu nekriminální řešení ani nepřišlo na mysl. V závěru povídky ovšem sebekriticky prosí Watsona, aby mu pošeptal do ucha slovo "Norbury" (lokace příběhu), kdykoliv bude mít pocit, že se detektiv přeceňuje.

Charakterový vývoj, kdy vaše postava přehodnotí svoje postoje k něčemu, změní názor, vyzraje a na konci knihy udělá úplně jiné rozhodnutí, než by udělala na začátku, je OK. Ale neměňte povahu své postavy stylem On/Off. Pokud už má váš hrdina udělat něco pro něj hodně netypického, mějte sakra dobře promyšleno, proč to udělal.
Na druhou stranu, podivné chování nějaké postavy, které zdánlivě protiřečí jejímu charakteru, může odstartovat celou zápletku. V povídce od G.K. Chestertona Znamení zlomeného meče se retrospektivně řeší záhada podivné poslední bitvy slavného vojevůdce - proč se geniální stratég náhle zachova jako úplný idiot a navrhl nesmyslný útok a proč se jeho protivník, obyčejně až naivně kavalírský, náhle zachoval velmi krutě? (neprozradím, ale doporučuju přečíst)

Otázku "Proč?" by si ale měl člověk při psaní pokládat skoro pořád, nejen, když řeší jednání postav. Ale občas neškodí zamyslet se - proč tam mám tuhle scénu? Slouží nějak rozvoji postav nebo jejich vztahů? Pomáhá budovat atmosféru? Posouvá zápletku?

Pokud si na všechno odpovíte "Ne." tak doporučuju raději škrtat. Jedna spisovatelská poučka říká "Kill your darlings" - tím se nemyslí zabíjení vašich oblíbených postav (ačkoliv za určitých okolností ...), ale škrtání scén, keteré vám daly spoustu práce a přemýšlení, vymysleli jste do nich skvělý fór nebo dobrou hlášku, ale v příběhu jsou jaksi navíc, nijak ho nerozvíjejí. Pryč s nimi, ten vtip si zapište a použijete ho jinde.

P.S.: vůbec tím nemyslím, že byste v příběhu neměli mít humor a vtipné scény. Jako odlehčení pro čtenáře po nějaké napínačce přijdou vhod. Ale i vtipný moment může ukázat na vztahy mezi postavami nebo naznačit, kam se bude ubírat děj.