Trocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy.
Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...
Nedávný dokument na Zoomu "Lesk a bída ruských careven" mi připomněl, že už jsem vám nějakou dobu necpala do chřtánu žádnou historii a zrovna carský dvůr je na zajímavé příběhy celkem bohatý.
Kateřinu Velikou dnes vynechám, její příběh je známý a existuje o ní I dostatek kvalitních, nesenzacechtivých knížek a začneme u další generace.
Kateřina měla jediného (přinejmenším papírově) manželského syna Pavla, se kterým měla krajně napjaté vztahy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pavel Petrovič byla dost smutná postava na carském trůně. Okamžitě po narození ho odebrali matce a jeho výchovy se ujala tehdy vládnoucí carevna Alžběta. Kateřina se nesměla ani dotázat, jak se chlapec má, jelikož to bylo považováno za projev nedůvěry vůči carevnině péčí a dítě směla vídat jen krátce, při oficiálních příležitostech. Není divu, že se mezi nimi nikdy neutvořiilo opravdové citové pouto a v době, kdy se Kateřina chopila moci a mohla se bývala ujmout své mateřské role, bylo už pozdě.
Pavel nutně vyrůstal v opozici vůči své matce. Musel snášet její milence, šeptandu, že Kateřina dala zavraždit jeho otve Petra III. A ještě divočejší drby, že snad ani není Petrovým synem. Možná, aby takovým klepům zamezil, začal přejímat způsoby a názory svého otce, hlavně ty, které Kateřina na svém muži nejvíc nesnášela.
Propast mezi matkou a synem se prohlubovala a Kateřina držela Pavla co nejdál od vládních záležitostí.
Jen v jednom bodě dělal Pavel Kateřině radost, postaral se o dostatečný počet nových Romanovců, takže dynastie už se nepotácela na okraji zániku. Při volbě životní partnerky pro svého následníka se Kateřina řídila stejnými úvahami, jako její předchůdkyně Alžběta. Chtěla princeznu ze sice urozené, ale málo významné rodiny, aby se nová velkokněžna nemohla opírat o mocné příbuzenstvo a zkoušet hrát polotickou roli – nejspíš Kateřina zapomněla na vlastní příklad, protože napoprvé to moc nevyšlo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hesensko-Darmstadská princezna Vilemína, po přijetí pravoslaví zvaná Natálie Alexejevna, si nejen brzy našla milence (což Kateřinu příliš netrápilo), ale zkusila taky intrikovat a to už se tchyni nezamlouvalo. Natálie ovšem zemřela tři roky po svatbě na následky komplikovaného porodu, nepřežilo ani dítě a Ruskem šly drby, že lékaři se na pokun carevny schválně moc nesnažili. Pavel byl ztrátou manželky zdrcený do chvíle, než mu matka ukázala Natáliinu korespondenci s milencem. Pak úplně obrátil nedostavil se ani na pohřeb a ochotně se vydal obratem dvořit nové, matkou vybrané nevěstě. Celá záležitost v něm jen posílila hlubokou nedůvěru k lidem, později nevěřil ani druhé ženě a dětem. Nová manželka , která vstoupila do dějin pod jménem Marie Fjodorovna, už splnila svou dynastickou úlohu na výbornou a v rozmezí 21 let porodila deset dětí, z toho čtyři synové a pět dcer se dožilo dospělosti.
