Jak nebýt trapná ani nudná

Vrah je zahradník!

Na rovinu přiznávám, že miluju klasické detektivky, takže možná nejsem plně objektivní, ale považuju detektivku za skvělý studijní i tréningový materiál.

Úspěšný detektivní příběh potřebuje kvalitní zápletku, promyšlené rozuzlení, které je v podstatě plot twist,  dobře rozvržené motivace (nejen motiv samotného zločinu, ale i chování ostatních postav) a také zajímavé chraktery, aby čtenáře vůbec zajímalo, jak to celé dopadne.
Navíc se dá detektivka zasadit do libovolného prostředí a skloubit s celou řadou dalších žánrů.

Než budeme pokračovat dál, asi bychom si měli ujasnit, že za detektivku nepovažuju zdaleka každé literární, filmové nebo televizní dílo, které pojednává o zločinu.
Dokumentární popisy skutečných případů, sociální dramata z prostředí zločinu, mafiálnské historky, nic z toho pro mě detektivka není.

Pravověrná detektivka vždycky hraje s publikem hru. Chce ponoukat naše mozkové závity, abychom sami toužili zjistit kdo, jak a proč?

Začneme trochou teorie. Asi i vás v hodinách literatury učili, že za zakladatele žánru je považován Edgar Allan Poe se svou povídkou Vraždy v ulici Morgue z roku 1841, kde slovy bezejmenného vypravěče, představuje prvního světového detektiva Augusta Dupina.
Obě postavy se vrátí ještě ve dvou povídkách - Záhada Marie Rogetové (1843, což je pokus objasnit skutečnou vraždu té doby, Poe jen přesadil děj z USA do Paříže a pofrancouzštil reálie) a Odcizený dopis (1844, ukazuje schopnost vžít se do mysli pachatele).

Tahle trojice povídek určila podobu detektivek na dlouhá desetiletí. Dupin je výstřední sólista, na dobovou policii hledí poněkud spatra (dodejme, že v letech 1841-44 celkem oprávněně) a jeho přítel a kronikář naopak není z nejbystřejších. Dupin dokáže dělat složité závěry na základě přesných pozorování, podložených specifickými znalostmi, eliminuje řešení, která jsou v rozporu z fakty, dokud mu nezůstane jediná možná odpověď a dokáže se vžít do myšlenkových pochodů jiných osob.

Dupin byl možná první, ale nejslavnější bude už navždycky jeho o pár desetiletí mladší kolega Sherlock Holmes. přitom jeho autor, Arthur Conan Doyle v začátcích od Poea do značné míry opisoval a teprve časem svého detektiva vybrousil k originalitě.
Doylův hrdina se krom svého mozku spoléhá i na vědu a využívá metody, které sama policie přijala do svého repertoáru až mnohem později, ačkoliv dnes je vnímáme jako naprostý standard.
Za zmínku stojí, že  Holmes nevyšetřuje jen "velké" případy s významnými klienty, ale často bere i zdánlivě drobné problémy obyčejných lidí, které vzbudí jeho zájem - někdy se s nich vyklube opravdový zločin (Klub ryšavců nebo Makléřův úředník), ale párkrát se stane, že ani nejde o nic trestného (Žlutá tvář, Ohyzdný žebrák, Lví hříva).

Úspěch Sherlocka Holmese samozřejmě přilákal řadu napodobitelů - ale jako vždycky, když nepochopíte podstatu něčího úspěchu, napodoboval se hlavně vnějšek, detektivové byli čím dál výstřednější, ale zápletky čím dál slabší, dedukce ustoupila zběsilému ději, plnému exotických rekvizit a přepálených záporáků, často exotického původu.

Na tenhle vývoj reaguje známé Desatero pátere R.A. Knoxe - Knox byl docela zajímavý člověk, roku 1930 spoluzaložil Detection Club, který sdružoval všechny ctidbalé anglické detektivkáře své doby, napsal také první holmesologickou studii (Satirické eseje, 1928) která Sherlocka Holmese popisuje jako reálnou osobu, a krom své teoretické práce také sám psal dost dobré detektivky, jejich hlavní postavou většinou je pojišťovací agent Miles Bredon.

Podrobné dějiny detektivky by nám klidně zabraly další dvě kapitoly, takže to zkrátíme. Knoxovo Desatero sice vysvobodilo detektivku z šestákového bahna, ale časem způsobilo, že příběhy začaly být až moc akademické a tím pádem nudné. Reakcí na to je tzv. americká drsná škola, která přinesla životem ošlehaná, cynická soukromá očka, která se brodí ve více méně realistické špíně velkoměst a po Druhé světové válce přicházejí do módy profesionální strážci zákona a snaha ukázat reálnou práci policejního týmu tak, aby to nepřestala být zábava pro čtenáře.