Jak nebýt trapná ani nudná

Nikdo nečte knihy kvůli prostředku

Už pár kapitol zpátky jsem psala o tom, jak je důležité včas skončit a nenatahovat příběh až do rozpliznutí, jen proto, že je celkem populární.

Ve světě vymyšlených příběhů, je konec dost důležitá věc. Mickey Spillane řekl, možná trochu nadsazeně, že nikdo nečte knížky kvůli tomu, co se stane v prostředku.
S tím by se dalo polemizovat, podle mně je důležité všechno, co se v knížce stane, lhostejno na kolikáté stránce, ale faktem je, že mizerný konec může celému vašemu úsilí brutálně podrazit nohy.
Pokud špatně začnete nebo ztratíte nit uprostřed děje, je to sice blbý a hodně lidí to asi zabalí dřív, než dospějí k finále, ale z pohledu čtenáře/diváka není nic strašnějšího než zamilovat si nějaké postavy a svět kolem nich a ve finále zjistit, že s nimi autor vytřel podlahu.
Neuspokojivý konec může totálně zničit celé, jinak pracně a pečlivě budované, dílo a i když ho nezničí totálně, v očích publika stejně celý předchozí děj trochu zhořkne.

Tohle vůbec není problém výhradně začínajících amatérů, v poslední době aby člověk uspokojivé finále hledal s lupou i u áčkových produkcí.
Všichni si nejspíš pamatujete, jaký stěr od diváků dostala finální řada Game of Thrones, seriál Sherlock z produkce BBC vyšuměl do ztracena po podivné čtvrté řadě, nejnovější Star Wars trilogie rozdělila fanouškovskou základnu a nemůžou se shodnout, která z epizod to podělala nejvíc. Dokonce i vyvrcholení první etapy MCU nasbíralo poněkud rozporuplné reakce a sama mám pár výhrad.

Nikdy se nezavděčíte úplně všem, vždycky bude někdo brblat, že tohle si ta která postava nezasloužila. A uspokojivý konec v žádném případě neznamená konec sluníčkově šťastný, kde všichni přežijí a radostně si padnou do náruče.
Spíš jde o to, že své čtenáře vývojem příběhu na něco navnadíte a on bude velice frustrovaný, pokud mu to ve finále nedáte.
Představte si detektivku, kde máte od začátku deset podezřelých, jejich motivy, příležitosti a alibi se probírá horem, dolem, ale ve finále se ukáže, že to byl nějaký bratranec z Jižní Ameriky, o kterém do poslední kapitoly nepadlo ani slovo. Autor má možná pocit, že své obecenstvo krásně vyšplouchl, že to teda nečekali, ale čtenáři takového příběhu se nutně cítí podvedeni a nejspíš plánují pro autora vraždu daleko rafinovanější, než v knize.

Zkrátka nesmíte vyměnit pečlivě budovanou práci za krátký, efektní šok. V kapitole o dějových zvratech jsem citovala Alfreda Hitchcocka s tím, že překvapit publikum můžete jenom jednou.
Překvapivé finále, které přišlo totálně odnikud, bude fungovat jen na první přečtení, ale jakmile čtenáři vstřebají první šok, začnou si naštvaně říkat WTF.
Pokud představíte svého záporáka jako mocnou, silnou figuru a zdárně způsobíte, že ho nenávidí nejen vaši hrdinové, ale i čtenáři, pak he ve finále nesmíte nechat sejmout jak papírovou figurku. Nechte ho ještě jednou hrdinům pořádně zatopit, dohnat je až na samou hranu porážky, než se karta obrátí. klidně ať ta porážka spočívá v nějakém efektním fíglu, léčce, útoku na padouchovu nečekanou slabinu, ale ať předtím předvede, co nejhoršího umí, jinak budou čtenáři zklamaní.
Totéž hrdinové, zvlášť pokud jich máte víc. Všichni mají své osobní cíle, motivy a překážky, nepomíchejte jim to. Tohle je třeba jedna z věcí, které iritovaly GoT fanoušky, John Snow je tam pomalu budován jako ten velký hrdina, odhalí se, že svým původem má nárok na trůn, dokonce na poměry svého světa zcela bezprecentedtně vstane z mrtvých, aby se nakonec vrátil zpátky na sever dělat hraničáře. Lidi se právem cítí podvedeni, že pro něj po takových náznacích ve finále čekali víc.

Jak už jsem napsala, povedený konec se vůbec nerovná happy end. Jsou případy, kdy by to bylo jako pěst na oko.
Třeba v hororech býva na závěr naznačeno, že ústřední zlo přece jen v nějaké formě přežilo a bude ve svém řádění pokračovat.
Slavný Fincherův thriller Sedm by neměl zdaleka takové grády, kdyby skončil prostě tím, že podové v podání Brada Pitta a Morgana Freemana prostě zatknou Johna Doe případně ho po americku rozstřílí na cucky.
Romantická komedie si naopak happy end žádá a čtenáři by vás asi umlátili, kdyby to neskončilo polibkem ústřední dvojice. Ačkoliv, pokud je vaše hlavní postava bezohledný hajzl nebo mrcha, co si s city ostatních většinu příběhu jen pohrává, může být pro čtenáře velice uspokojující, pokud ve finále někdo pro změnu vyj*be s touhle postavou.
Jih proti severu od Margaret Mitchellové končí podobným způsobem. Hlavní hrdinka Scarlett O'Harová je celkem potvora, vidíme jí dělat spoustu pochybných věcí, polovinu času bychom jí nejradši profackovali, ale tu druhou polovinu doby jí držíme palce a nemůžeme neobdivovat její odhodlání bojovat za sebe a za všechno, na čem jí záleží. A konec si může každý čtenář definovat podle toho, jestli v něm převážila ta fackovací nebo obdivná část - možná konečně na kámen a Scarlett vážně prošustrovala lásku a trpělivost jediného chlapa, co za to stál nebo jí uvěříme, když říká, že zítra je přece taky den a on přijde na nějaký způsob, jak Retha získat zpátky.

Osobně preferuju, pokud kladní hrdinové ve finále zvítězí, zvlášť, pokud se na své vítězství pořádně nadřeli. U mých vlastních příběhů můžete vysledovat pravidlo, že čím delší text, tím vyšší je pravděpodobnost šťastného konce, protože mi přijde sprosté nechat hrdinu padnout na samé cílové čáře. Ačkoliv musím předeslat, že za vítězství nepovažuju prosté přežití do poslední stránky - za určitých okolností mi nevadí, pokud hrdina umře, pokud přesto znamená v nějakém směru vítězství "světlé strany" - může to být třeba policajt, co chránil dětského svědka až do důležitého procesu, velitel armády, který sice padne v poslední bitvě, ale jeho jednotky zvítězí, nositel důležité zprávy, která se dostane do cíle atd.
Abych lépe osvětlila, proč se přežití nerovná vítězství, dám takový příklad ze světa MCU: v Age of Ultron je nám ukázána noční můra Tonyho Starka, přežil, zatímco všichni jeho přátelé a kolegové padli. A teď si představte, že ve finále Endgame Tony porazí Thanose a přežije, ale padnou úplně všichni ostatní zakládající Avengers, Rhodey, Pepper i Peter Parker.
Iron Manovi skalní fandové nepochybně zajásali - Tony žije a všechny ostatní vzal čert! Ale jak by se asi po tak pyrhovském vítězství cítil sám Tony?
Občas čekám, kdy mi čtenáři vynadají za poslední kapitolu jedné delší fanfikce. Hlavní hrdina tam řeší řadu věcí včetně vnější hrozby, ale hlavně se stále nemůže dostat přes svého ex. Hádám, že většina lidí doufala, že dám ty dva nakonec znovu dohromady, přece jen jde o dost populární ship a fanoušci můžou mít pocit, že jsem je na konci vyšplouchla. Ale můj hrdina celá léta úspěšně torpédoval většinu dalších možných vztahů - s rodiči, bratrem, lidmi, co mu nabídli přátelství. Jeho finální vítězství spočívá v tom, že to pochopí. Že osamělost, která na něj začala doléhat, nevyřeší návrat jeho bývalého partnera, ale to, že přijme nabízené ruce i těch ostatních, dokud jsou pořád napřažené jeho směrem.

Ve video esejích na YT (konkrétně jsem to slyšela u Medojeda, ale on určitě není první a jediný, kdo o tom mluvil) jsem slyšela ještě jedno varování ohledně toho, jak pokazit konec.
Přiznávám, že mě samotnou by to asi ani nenapadlo a nejspíš jsem se téhle chyby sama několikrát dopustila.
Existuje jeden zajímavý jev, kterému se říká "Ending fatique" - únava z konce. Ta u publika nastane, pokud finále moc natahujete. Záporáka jste zdárně poslali do kytek, ale trvá vám dalších šest kapitol, než příběh uzavřete. Hrdinové se musí vzít, mít děti a ještě stihnete vylíčit, co se stane jejich vnoučatům.
Někdo tenhle nedostatek vytýká Pánovi prstenů, jak knižnímu tak filmovému (a to Jackson v téhle oblasti ještě hodně škrtal). Po té, co je prsten zničen, se toho stane ještě spousta, leckdo by to střihl už v momentě Aragornovy korunovace, protože podobnými věcmi přece epické fantasy obvykle končí, ale já tak nějak chápu, proč tam pan Tolkien chtěl mít i vyplenění Kraje a Šedé přístavy. Prostě je v celé trilogii hodně postav, na kterých nám záleží a chceme vědět, jak si vedly. Ale uznávám, že je to trochu na hraně a valné většině autorů by takové roztahování závěru neprošlo vůbec.
V drtivé většině případu je nejlepší, pokud se dějový i emocionální vrchol příběhu odehrají zhruba současně nebo těsně po sobě. Co to v praxi znamená? Dějově příběh vrcholí, pokud hrdina nebo hrdinové dosáhli cíle - třeba porazili nepřátelskou armádu, dopadli zločince nebo jen získali vysněného kluka/holku, prostě takový ten vnější cíl. Emocionální vrchol je spíš o tom, co se děje uvnitř nich, kdy dojdou k nějakém prozření, poznání, někomu odpustí nebo je naopak odpuštěno jim.
Pokud máte třeba dvě hlavní postavy, které jsou úplně opačného ražení, většinu děje se nesnášejí a spojí se jen neochotně k porážce společného nepřítele, tím emočním vrcholem může být právě ten moment, kdy přijmou své spojenectví nebo se absolutní závěr, kdy se každý rozejdou na svou stranu s tím, že ten druhý není až tak zlý, že můžou být přáteli i přes nějakou zásadní odlišnost

Takže se snažte nezklamat žádné přísliby, které ve svém příběhu nadhodíte. Směřuje-li celý děj k epické bitvě dobra a zla, tak ji sakra čtenářům dejte. Neoberte žádného z hrdinů o jeho vítězství - ano, hlavního padoucha může porazit jen jeden, ale všichni by měli něčím přispět a nějak završit svůj příběhový oblouk. Pokud už se rozhodnete zabít některou oblíbenou postavu, tak pokud možno způsobem, který dá té smrti smysl (a prosím, moc prosím, žádné dodatečné oživování, aby byl konec víc happy). A porážka padoucha by měla být přímo úměrná tomu, jak mnoho záporných emocí v nás během děje vyvolal.
Ale nějak s ohledem na žánr, jo? Soka v lásce není nutné svrhnout do propasti, stačí mu třeba překazit svatbu s hrdinovou vyvolenou nebo tak něco.