Jak nebýt trapná ani nudná

Současné královské rodiny, část 2. - Benelux

Než se pustíme do povídání o dalších třech monarchiích, udělám ještě malou odbočku k následnictví na trůnu. Hollywood v tom má jako obvykle bordel a vy si to ve fiktivní monarchii pro svou povídku můžete udělat, jak je ctěná libost, ale někdy je fajn přinejmenším se odpíchnout od reality.

Mimo Evrpu je situace pestřejší, třeba v monarchiích Arabského poloostrova emír svého následníka obvykle jmenuje – ale ani on si nemůže vybrat naprosto kohokoliv, zvolit musí ze skupiny svých blízkých mužských příbuzných.
Žádný evropský monarcha takovou možnost nemá. Každá země má zákonem stanoveno, kdo je následníkem trůnu. I kdyby panovník svého zákonem určeného nástupce sebevíc nenáviděl a preferoval jiného příbuzného, nic s tím nenadělá.
Příslušný zákon také stanovuje pořadník na trůn, odborně zvaný následnická linie a definuje, jaké podmínky musíte splnit, abyste se v ní vyskytli a na jakém místě se budete nacházet. Přičemž se vaše pozice může během života měnit, kdykoliv se v rodině někdo narodí nebo zemře.
Příklad: mladý král je zatím bezdětný, jeho následníkem (č. 1. v následnické linii) je jeho mladší bratr, č.2 je jeho mladí sestra.
Král se ožení a má dvě děti – ty jsou teď. č.1 a č.2, bratr se posouvá na č.3, sestra na č.4. Až se bratr ožení, jeho vlastní dítě se stane č.4 a sestra se odsune na č. 5 (její případné děti budou č. 6, 7, atd.).
Pak králův bratr tragicky zahyne při lyžařské nehodě, pro pořadí těch nad ním se nic nemění, ale jeho vlastní syn se přesune na č. 3 v následnické linii a králova sestra a její děti také všichni poskočí o místo nahoru.
Současně se dá říct, že mít nějaké vyšší číslo v následnické linii, je skoro jako ho nemít – králův bratr, sestra a jejich děti mají prakticky nulovou šanci na trůn reálně dosednout a jakmile budou královi děti dospělé a založí vlastní rodiny, tihle příbuzní se budou posouvat stále víc dolů.
Většina evropských monarchií také omezila grupu vhodných kandidátů dalšími podmínkami. Nic složitého, musí jít o v manželství narozenou osobu, příslušného náboženského vyznání, která má mezi předky v rodokmenu konkrétního krále.
Většina monarchií si za toho klíčového předka určila někoho z 19. nebo 20. století – takže průměrná následnická linie takových států čítá asi 50-20 členů.
To Britové musí mít něco extra, protože si jako onoho povinného společného předka definovali kurfiřtku Sophii Hannoverskou (1630-1714).
V době, kdy tak učinili, to dávalo perfektní smysl. Británie se snažila zabránit nástupu katolického panovníka momentě, kdy královna Anna (1665-1714) byla bezdětná a nejbližší pokrevní příbuzný, byl její nevlastní ultrakarolický bratr. Tak parlament pátral nazpátek v rodokmenu, vyškrtl všechny další katolíky až zbyla právě Sophie, vnučka krále Jakuba I. (a mimochodem, dcera našeho Zimního krále Friedricha Falckého).
Sophie se nástupu na trůn o pár měsíců nedožila, ale její syn se stal jako Jiří I. prvním britským monarchou z hannoverské dynastie.
Britové následně své podmínky pro následnickou způsobilost několikrát mírně zrevidovali (naposledy 2013 zavedením absolutní primogenitury), ale tuhle podmínku nikdy nezměnili. Za tři staletí se samozřejmě rod Sophie Hannoverské po čertech rozkošatil (v tomhle případě se počítají i potomci dcer). Asi před deseti lety provedli genealogové podrobný součet a došli k číslu přes pět tisíc – k dnešku máme jen kvalifikovaný odhad, že už to bude tak 7 tisíc osob. Většina z nich jsou obyčejní občané různých zemí, kteří o tomhle faktu nejspíš ani netuší.

Ale teď zpátky k hlavnímu tématu. Všechny tři země, které tvoří oblast zvanou Benelux jsou monarchie a jejich dějiny jsou hodně propletené – několikrát byli všechny částí toho samého státního útvaru.

Začnem nejmenším z trojice, Lucemburským velkovévodstvím. Jeho dějiny začínají už ve středověku a původně bylo hrabstvím. Jeho význam na evroské scéně vzrostl, když byl lucemburský hrabě Jindřich VII. zvolen roku 1308 římským císařem. Jeho vnuk - nám Čechům dobře známý Karel IV. pak v roce 1453 povýšil zemi na vévodství.
Po vymření Lucemburků získali vévodství Burgunďané a pak se z lucemburska stal na pár století takový pingpongový míček, chvíli ho drželi Habsburkové (kteří chytře vyženili bohaté Burgundsko), chvíli ho měli Francouzi.
Teprve na Vídeňském kongresu, který měl znovu uspořádat rozbouřenou Evropu po Napoleonských válkách, bylo roku 1815 dohodnuto, že Lucembursko zůstane existovat coby samostatný stát, povýšený na velkovévodství.
Ale ta samostatnost měla háček, Lucemburčanům rovnou přidělili i panovníka – krále sousedního Nizozemí. Takovému řešení se říká personální unie – dva státy(ale klidně i víc) jsou sice nezávislé, mají vlastní vládu, ministry, hlavní město atd., ale panovníkem obou je ta stejná osoba.
V historii existovala třeba Polsko-litevská unie, kdy král Polska bys současně i Litevským knížetem.
V současnosti má personální unii i většina států Britského společenství – Comonwealthu (někteří členové jsou ale republiky), Kanada, Austrálie, Nový Zéland atd. Mají za panovníka Karla III., ne z titulu britského krále, ale coby krále Kanady, krále Austrálie atd.