Jak nebýt trapná ani nudná

105% alibi

Vypůjčila jsem si název jedné skvělé české filmové detektivky, protože se opět vydáme do světa mého oblíbeného subžánru.

Tentokrát méně filozoficky a víc technicky. Hlavně pro ty z vás, co by rádi nějakou tu detektivní povídku (případně rovnou román) napsali.
Jak už jsem řekla v minulé kapitole na tohle téma, za čistokrevnou detektivku považuju pouze příběhy, které si nechávají odpovědi na otázky "Kdo?" "Jak?" a "Proč?" až na samý závěr a alespoň předstírají, že dávají čtenáři šanci, aby to uhodl sám.

Existuje i specifická odnož detektivky, kde nejdřív vidíme vraha spáchat čin a navléct celou řadu rafinovaných falešných stop, abychom druhou půlku knihi pozorovali, jak je šikovný detektiv všechny odhalí - první z "detektivkou naruby" přišel na počátku 20. století R. Austin Freeman (povídka případ Oscara Brodskiho z roku 1910), ale aby vám tenhle druh příběhu připadal dostatečně zábavný, jsou potřeba specifické okolnosti - buď jste vážně blázen do forenzních věd (to byl i R.A. Freeman, jeho hlavní detektiv Dr. Thorndyke je expert snad na všechno od balistiky po mechanoskopii) nebo to postavíte jako zdánlivý souboj Davida s Goliášem - na tomhle staví naprosto brilantní seriál Colombo. S přezíravým, elegantním detektivem ve stylu Sherlocka Holmese by to nebyla ani z poloviny taková sranda.

Ale my se budeme věnovat naprosto klasické detektivce, kdy se nám pachatel a jeho motiv odhalí až na samý závěr. A předem upozorňuju, že kvůli vysvětlení některých postupů budu hojně spoilerovat, když ne celou zápletku tak třeba falešnou stopu nebo jiný výrazný prvek.

Ačkoliv platí, že jméno pachatele se dozvíme až v poslední kapitole, existují i druhy detektivek, kde tohle není ta největší a nejdůležitější hádanka. Podle nejpalčivější otázky celého vyšetřování si můžeme detektivky rozdělit na tři kategorie.

"Whodunit"- zkomolenina z anglické fráze "Who has done it?", se točí na prvním místě ohledně toho, kdo je pachatelem. Jde o suverénně nejběžnější typ detektivky.

"Howdunit" - opět zkomolené "How have they done it?" se zaměřuje na otázku, jak byl zločin spáchán, většinou proto, že okolnosti se jeví jako nemožné (s tím souvisí tzv. Záhada zamčeného pokoje, o které později). I tady se identita pachatele obvykle odhalí až na konci, ale otázka "Jak?" je mnohem zajímavější.

"Whydunit - jak si asi sami odvodíte, hledá odpověď na otázku "Proč?". Typ příběhu, kde je hledání motivu pro vraždu nadřazené předchozím dvěma otázkám, je poměrně vzácný, ale samozřejmě se vyskytuje (buď v situacích, kdy je motivů k likvidaci dotyčného až příliš mnoho nebo zdánlivě neexistuje žádný). Teď z hlavy mě vlastně napadá, jen povídka od Daphne de Maurier, kde má soukromý detektiv odhalit motiv k sebevraždě ženy, která měla zdánlivě všechno - vyspoiluju jen tolik, že to opravdu byla sebevražda a jeji důvod je fakt silná káva, zakutaná hluboko v minulosti.

Základem kvalitní detektivky je vždycky povedený plot twist. Znamená to, že navnadíte publikum očekávat určitý vývoj, ale pak ho převrátíte, postavíte na hlavu - tak, aby nebrblali, ale volali: "Jo, takhle je to ještě lepší!"
V detektivce to obvykle znamená, udělat pachatelem tu nejméně podezřelou osobu, jenže současně musí tahle osoba při zpětném pohledu dávat perfektní smysl.

Existují dvě základní techniky, jak vyjmout pachatele ze skupiny podezřelých, které souvisí s motivem. Soustředíte pozornost čtenářů na motiv, který má celá skupina podezřelých, ale ne pravý vrah. A pak je buď skutečným důvodem k vraždě něco jiného nebo má vrah stejný motiv, jako ostatní, akorát dovedně skrytý.
Příklad - starý lord pozve na venkovské sídlo své příbuzné a naznačí, že hodlá změnit poslední vůli. Přítomen je i právník a domácí služebnictvo. Když je dědula zavražděn, podezření padá na rodinu, jelikož je skoro každý ve finanční tísni a ztratit dědictví by se mu nehodilo.
Jenže vrahem je stará služebná - ve variantě A se mstí za nějakou křivdu, ve variantě B má s pánem tajného nemanželského syna, na kterého bylo v závěti pamatováno, ale ale teď se to má změnit. Nebo je vrahem rodinný právník a buď má opět nějaký soukromý motiv nebo je ředitelem charity, která měla dle původní závěti dostat spoustu peněz (a právník tak nevraždí z touhy po osobním zisku, ale dělá to pro "své" sirotky/veterány/psy/kočky, dosaďte si, co libo).
Velmi dobrá v matení ohledně motivu je královna detektivek, Agatha Christie. tenhle trik spáchala v celé řadě svých knížek.
Ve Vraždách podle abecedy vyvolá dojem, že jde o řádění sériového vraha, aby zakryla fakt, že smrt jedné konkrétní oběti je komusi z rodiny velice vhod. Vánoce Hercula Poirota přivádí na scénu onu obligátní, po dědictví bažící rodinku, ale vrah má úplně jiné důvody.
Asi nejlepší plot twist z tohohle hlediska představuje kniha Není kouře bez ohýnku, kde poklidné městečko zaplavily nechutné anonymní dopisy a vraždy zdánlivě páchá jejich autor, aby se vyhnul odhalení - veškerá naše pozornost se soustředí hledání onoho anonyma, osobu určitých charakteristik, které zmíní policejní psycholog. Ty dopisy ale psal naprosto příčetný, chladnokrevný člověk, znalý téhle problematiky a psal je, aby způsobil masovou hysterii, ve které zanikne jeho velice přízemní a předvídatelný motiv k vraždě.