Jak nebýt trapná ani nudná

Zabíjejte miláčky!

Poučku "Kill your darlings", která se připisuje řadě autorů, ale asi nejvíc jí proslavil Stephen King, už jsem zmínila několikrát. Tentokrát se ale nechci bavit o škrtání nadbytečných scén, ale o opravdovém zabíjení postav v rámci děje.

I tuhle záležitost jsem párkrát nakousla, ale vždycky to bylo v rámci jiného tématu a myslím, že autorské vraždění si zaslouží samostatnou kapitolu.
Protože, ruku na srdce, kdo s nás občas nepodlehl touze, vyždímat ze čtenářů nějakou tu slzu na hrobě oblíbených postav :-)
Otevřeně přiznávám, že jsem ve svých začátcích byla ukrutný řezník a dodnes mě to tak docela nepustilo. Ono je to ve fanfikci o něco snazší a vděčnější, lidi už tu postavu milují nebo ještě lépe, milují nějakou dvojici, ať už romantickou, platonickou nebo sourozeneckou, takže když půlku takového dua zabijete a druhou necháte truchlit, musíte být fakt velké nemehlo, aby to s čtenáři ani trochu nepohnulo.

Takže, kdy a jak postavy zabíjet, aby to mělo náležitý čtenářský dopad? A kdy je radši nechat naživu?

Asi nejdůležitější vec, která snad platí úplně vždycky, dokocne i když píšete jen drabble. Nikdy to nedělejte jen proto, abyste šokovali, případně rozplakali čtenáře.
Jasně, že pokud umírá někdo oblíbený a milovaný, mělo by to s publikem pohnout (a pokud ne, pak to děláte blbě) a trochu zvrátit čtenářská očekávání taky není na závadu. Ale pokud to vážně prodáte stylem "váš drahý hrdina umrá, tak bulte, vy paka", nikdy to nebude mít to správnou šťávu.
Ta smrt vždycky něco znamená, něco mění, přinejmenším pro ostatní postavy. V jedné zajímavé eseji na tém, jak rozplakat publikum zazní rada, že nemáte čtenářům ukazovat, jak je postava smutná, ale proč je smutná. A, že nejvíc emocí vždycky vyvolá pocit nespravedlnosti - to se samozřejmě netýká jen umíracích scén, může to fungovat i  řadě dalších situací.
Určitě jste si všimli, že filmoví scénáristi rádi zabíjejí postavy, co mají těsně před pohádkovou svatbou, právě se svou životní láskou koupili dům snů atd., zatím co svobodný, rebelantský hrdina zůstane naživu. V béčkových filmech se často jen z tohohle dá dobře odhadnout, kdo se nedožije finálních titulků a skvěle si z tohohle klišé střílí první Žhavé výstřely, kde se dokonce dotyčný jmenute Pete "Mrtvola" Thompson.
Občas je to sice dotažené do stupidního extrému, ale podobně jako řada dalších klišé, se to používá, protože to v jádru fungue a správně udělané, to vůbec nemusí působit trapně - protože z takové smrti jasně čiší nespravedlnost a představuje obrovskou ztrátu pro lidi okolo. Životní partner/ka ztrácí společnou budoucnost, děti přícházejí o rodče, celoživotní přátele přícházejí o kus společného života atd.
Je mnohem těžší vydolovat podobné emoce ze smrti nesympatického samotáře, který skočil pod vlak, aby ještě naposledny zkomplikoval druhým život. (ale samozřejme, i to by se dalo)

Existují žánry, ve kterých nemusí umřít vůbec nikdo, aby byl děj fungoval. Třeba středoškolská romance bude dostatečně šťavnatá i bez umírání, dokonce i detektivka se docela dobře obejde bez mrtvoly, protože dostatečně zábavná k rozmotání může být i krádež nebo rafinovaný podvod.
Ale existují sitiace, kdy bude váš děj z něčí smrti jedině profitovat. Jestli ve vašem příběhu hraje významnou roli válka, rozhodně by měl mezi její oběti patřit i někdo z blízkého okolí hlavní postavy, aby to čtenáři brali vážně. Miliony mrtvých někde na pozadí, kteří nemají ani jména ani tváře, nezapůsobí stejně, jako když na místě trafiky, kde si hrdina denně kupoval noviny a klábosil postaší prodavačkou, jednoho dne bude jen kráter.
Totéž se týká i vyvolání nenávisti k záporákovi, čtenářům bude tak trochu ukradený jeho body count, pokud to budou neznámé, neosobní bytosti, které viděli na pět sekund, než jim padouch ustřelil palici. Samozřejmě, že váš záporák může být genocidní maniak, ale dokud nezabije někdoho blízkého hlavním hrdinům (a tím pádem i čtenářům/divákům), nebude to mít ten správný dopad.
Jako výborný příklad bych uvedla závěr Infinity War - Thanos vyhrál, luskl prsty a vymazal půlku života v celém vesmíru, ale záleželo by nám na tom, kdybychom na vlastní oči neviděli, jak se na prach rozpadly naše oblíbené postavy a jak na to reagovali jejich nejbližší?
Jestliže píšete nějakou verzi na cestu hrdiny, lhostejno jestli fantasy, sci-fi, superhrdinskou nebo jakoukoli jinou, asi ne nevyhnete smrti mentorské postavy. Dá se to nejspíš obejít tím, že mentora třeba pošlete do špitálu, připravíte o schopnosti nebo mocenskou pozici, ale zabití je prostě maličko efektivnější. Protože zkrátka potřebujete, aby se váš hrdina/hrdinka v určitou chvíli museli spolehnout jen sami na sebe, na své schopnosti a neměli za zády nikoho, kdo problém vyřeší za ně. Proto je osudem fiktivních mentorů umírat.
A netýká se to jen mentorů, z dějového hlediska je užitečné odstavit z cesty všechny postavy, které by mohli problém vyřešit namísto hlavní postavy. Připravit hrdinu o možnost, že když to on podělá, někdo jiný to ještě vyřeší.

Už jsem o tom plácala několikrát (a tohle nejsíš není naposled), ale ještě se vrátím k oživování mrtvých postav, předstírané smrti a podobným věcem.
Absolutně nejsem fanda oživování už jednou zabitých postav, jen proto, že je mají čtenáři/diváci rádi.
Vy narozdíl od velkých filmových a televizních společností, nemáte finanční důvody, proč to provozovat. Ale i tak můžete podobné rošády provozovat z důvodů dost pochybných - necháme postavu X umřít, aby si čtenáči pobrečeli, ale protože nechceme , aby brečeli moc a v komentářích nás proklínali, tak jí na konci zas oživíme.
Otřesně špatný, ale stejnou mírou slavný příklad, jak to (ne)dělat dal následujícím generacím autorů sám Arthur Conan Doyle, když nejdřív zabil svou nejznámější postavu (prptpže ho už nebavila), aby se po několika letech nechal značně velkorysou finanční nabídkou zlákat k jejímu oživení. A když tohle udělá tvůrce Sherlocka Holmese, je těžké si z toho nevzít mustr.
Na druhou stranu, jako fanatický milovník Sherlocka Holmese jsem ráda, že díky tomu máme mnohem víc kanonického materiálu, některé z mých nejoblíbenějších povídek jsou ty post-reichenbašské - jen tím zkrátka sir Arthur ukázal cestu dalším autorům a občas mám pocit, že se oživování postav nadužívá.

Jednu podkategorii oživovaček nechávám stranou, protože v nich nejde o příběh, postavy nebo dějový oblouk atd. ale čistě o emoce. Mám namysli fix-it fanfikce, ve kterých se fanoušci vypořádavají s tím, že tvůrci zabili jejich oblíbenou postavu. Tenhle druh povídek nevzniká proto, aby prezentoval naše autorské ambice, ale čistě, aby utěšil naše smutná srdéčka, takže je všechno dovoleno.

Dobře, ale vy píšete povídku s nějakou vlastní zápletkou, ne fix-it. Je v takovém případě oživování dobrý nápad?
Příjde na to, co tím sledujete. Ačkoliv jsem na tohle trope maličko alergická, jedna z mých nejoblíbenějších Stony fanfikcí ho obsahuje a vytěží z něj absolutní maximum.
V případě fanfickí často tuhle věc přebíráte z kánonu, ale může být zajímavé celou situaci nějak víc rozebrat a domyslet do důsledků, protože některé fandomy se s tím moc nemažou - postava zas žije a jedem dál.
Vždycky mi přijde trochu škoda, pokud je onen návrat z mrtvých prezentovaný jako řešení všech problému. Pozůstalí se v mezičase plácají v nekončící depresi bez nějakého posunu a pak bum, hrdina se vrací z hrobu. všechno zapomenuto a všichni jsou šťastní. Konec.
Takže pokud je to zabíjení váš vlastní nápad, nejdřív se sami sebe zeptejte, proč vůbec chcete tu postavu mrtvou, co to přinese ději a ostatním postavám. A pak se zeptejte, co přinese návrat z mrtvých krom sluníčkově hřejivého happy endu - máte pro tu obživlou postavu ještě nějaký zajímavý úkol, který nemůže udělat nikdo jiný?
Vím, že přesně tenhle problém mělo pár lidí v rámci MCU s Nickem Furym a Pepper. Fury zdánlivě umřel v první půli CA: The Winter Soldier a Pepper se jevila na pár minut mrtvá ve třetím Iron manovi. Oba se sice ještě během toho samého filmu vrátili do hry, ale během řady dalších filmů vlastně neměli moc, co na práci.
Všechno, co následně Fury dělá by nejspíš zastala i Hillová a Captain Marvel, kde má Fury dost prostoru, se odehrává v minulosti (proto doufám, že chystané Secret Invasion dají konečně Nickovi pořádný part) a žijící Pepper se nakonec zúročila v Endgame, ale delší dobu to vypadalo, že je v MCU filmech jen proto, aby tam byla.
Občas návrat z mrtvých znamená nějakou přeměnu dané postavy, a už k lepšímu nebo k horšímu - viz Gandalf který povýšil na bílého čaroděje nebo Bucky Barnes, který se naopak stal zabijáckou loutkou Zimním vojákem. Tak zkuste uvážit podobnou proměnu i u vaší postavy.