Jak nebýt trapná ani nudná

Konzistentně nekonzistentní

Zas jsem v poslední době koukala na nějaké věci od Algernona a Medojeda, které mě inspirovaly k trošce zamyšlení (mimochodem velice doporučuju jejich série Superhrdinský bizár a Filmstalker, spolehlivé léky na podzimní splín).

Dneska bych chtěla probrat záležitosti, které občas ani drahé bijáky nezvládají moc dobře. A ono to někdy nená snadné, protože některé rady, jak vystavět dobrý příběh jdou zdánlivě proti sobě.
Děj by měl být konzistentní, ale současně by  měl by být dynamický. Takže co, sakra? Postavy se mi mají vyvíjet, ale nesmějí vybočit z charakteru? Mám měnit lokace, házet vtipy nebo radši ne? Co je to do háje ta konzistence?

Ono je to trochu jako vaření. Některé ingredience, samy o sobě skvělé, prostě nejdou dohromady. Neznám třeba nikoho, kdo by si do vanilkového pudinku házel chilli papričky nebo dával na marcipánový dort zelené olivy.
Když peču dort dám do něj jiné věci než když dělám pizzu nebo guláš. Dokonce i když ten dort potřebuju mít pikantnější, nebudu do něj sypat pepř, ale vrznu tam koňak nebo ho promažu kyselou marmeládou. A naopak, gulášku trocha pepře neuškodí.
Současně je ale potřeba vyhnout se i druhému extrému, kdy dostanu na talíři jen spoustu nedochucené omáčky bez knedlíku i bez masa.

Konzistentní totiž neznamená monotónní. Žádný příběh, dokonce ani tak vyhraněný žánr jako bláznivá komedie nebo drsná tragédie by se neměl moc dlouho koupat v jedné emoci.
I příběh největšího lůzra všech dob bude zajímavější, když se mu sem tam něco podaří, když už bude mít nějaký cíl téměř na dosah, než když bude celou dobu stovky kilometrů daleko od splnění svých tužeb.
Algernon má vynikající rozbor filmového Pána prestenů, kde kde na praktických příkladech ukazuje, jak se toho střídání režiséru Jacksonovi daří. prakticky každá scéna začíná a končí na úplně jiné emoci - počáteční nedorozumění se vystupňuje v hrozivou hádku, aby vyvrcholilo dojemným smířením starých přátel, atd.
Ani mě se vždycky nedaří tohle pravidlo dodržet, ale přinejmenším se snažím napjaté, humorné a srdceryvné scény střídat - dokonce i když vyrábím svou obvyklou story kterak potopit mého milovaného hrdinu až na dno do vlastních s*aček.

Když jsem si tě uvedli v čem byste konzistentní být neměli, přesuňme se k tomu, co naopak během psaní zběsile nestřídat (pochopitelně pohledy nejméně deseti různých postav, ale to jsem vám už o hlavu omlátila dostatečně :-) ).
Jde spíš o to, aby všechny prvky vašeho příběhu spolu ladily, aby nepůsobily každý jak z jiné knížky.
Představte si šílenou crazy komedii, ve které se hrdinové v barevných kostýmech a uhozených účesech řítí krajinou v hipísáckém autobusu, z nebe prší žáby a za volantem sedí mluvící pes, ale najednou střih a jednu z hrdinek najednou velice realisticky a naturalisticku znásilní zkorumpovaný policajt v ponuré, špinavé boční uličce.
Obě ty pasáže můžou být sebefamózněji napsané, ale jedna vůči druhé jsou jak pěst na oko. V první části vašeho příběhu jste nastavili nějaká očekávání, vytvořili velmi stylizovaný světě se specifickými pravidly, která po pár kapitolách z ničeho nic brutálně porušíte.
Kdyby vaši hrdinku raději unesl obří plyšový pavouk, odvlekl ji do svého  doupěte, kde by se odehrály fantaskně fetišistické sexuální hrátky, bylo by to naprosto v duchu příběhu.
V pohádce můžou postavy potkat různé patálie, klidně i smrt - ale ať je čaroděj promění v kámen, sežere je sedmihlavá saň nebo jim dá zlý král srazit hlavu - ale nemělo by se to stát v cele smrti po soudním procesu jak z amerického seriálu.
V noirové detektivce nemůžou soukromého detektiva pronásledovat komičtí padouši ve směšných oblecích a střílet po něm z vodních pistolek.
Nebo vlastně můžou, ale pak musíte od prvních slov dát najevo, že píšete naprosto ujetou parodii, ve které není nic svaté.
Rozhodně neprohlašujte svou povídku za úmyslnou parodii někdy v půlce, když se vám začne sypat pod rukama a čtenáři vás začnou bombardovat kritickými komentáři. Nikdo není rád za blbce a jestli jim všem vynadáte, že to nepochopili, asi si od vás nic dalšího nepřečtou.

Jestli chcete výstižný příklad, jak konzistence funguje v praxi, asi neexistuje efektivnější příklad než různé batmanovské adaptace.
Nejsem až takový komixový fanda, abych viděla úplně všechni variace Temného rytíře, které se kdy objevily v kině nebo televizi, takže pominu animáky (ač jsou prý skvostné) a seriál ze 60. let s Adamem Westem a zaměřím se na ty inkarnace, které aspoň trochu znám.
Od Burtonova legendárního filmu z roku 1989, přes Nolanovi oslavovanou trilogii až po velmi čerstvého Batmana Matta Reevese existuje deset filmů, které sice vypráví o té samé postavě, která má svůj kanonický svět - město Gotham, věrného sluhu Alfreda, opakující se záporáky, ale přesto se jednotlivé verze od sebe dost zásadně liší.
A ačkoliv o kvalitě některých záseků do batmanovského světa by se dalo pochybovat, musí se všem nechat, že přes dramatické rozdíly v kvalitě filmařiny, jsou co se týče prezentace batmanovského světa velice konzistentní.
Dokonce i dva silně nepopulární pokusy Joela Schumachera dodržují svou ujetou kýčovitou estetiku co se týká záporáků, podoby Gothamu nebo Batmanova kostýmu či Batmobilu.
Všichni režiséři se rozhodli, jak má jejich Batman vypadat a působit a tomu přizpůsobili podobu kostýmů, lokací, charakterizaci postav a styl, jakým je maji herci uvést v život.
Hodně (a oprávněně) se mluví o výkonu Heatha Ledgera v roli Jokera. Jenže jeho herecké mistrovství se skvěle zůročilo právě proto, že zapadlo do Nolanovy vize. Kdyby se Ledgerův Joker objevil třeba v Burtonově filmu z roku 1989, mohl by hrát jak bůh, ale se zbytkem filmu by se natolik tloukl, že by to na Oscara rozhodně nebylo - nanejvýš by se říkalo, že byl jeho výkon nevyužitý.
A totéž by šlo říct o batmobilu, Alfrédovi, Selině, inspektoru Gordonovi - nemůžete je vzít z jednoho filmu a libovolně je přesadit do snímku od jiného tvůrce, kde se taky vyskytují, prostě by se tam nehodili.
A to je prosím všechno batmanovské universum. Tytéž postavy, to samé město se shodnou obecnou charakterizací, ale přesto v každé verzi tak rozdílné, že žádný z těhle prvků není zaměnitelný.

Něco maličko podobného platí, nebo přinejmenším platilo i pro MCU (čtvrtou fázi jsem nějak vzdala, valí se toho až příliš mnoho na můj vkus, zkoula jsem jen pár vybraných věcí).
Kostýmy většiny postav nebyly komiksově přesné, měnily se motivy záporáků, ignorovaly lecjaké věci z komiksového kánonu - nebudeme teď diskutovat, zda to bylo vždy k prospěchu věci, ale tvůrci se rozhodli přivést na plátno víc realistickou vezyi populárních hrdinů, takovou, která by s trochu fantazie mohla existovat i v našem reálném světě.
A v našem světě by křiklavě barevné spandexové oblečky s podivnými maskami a masivními opasky nepůsobily hrdinsky, ale směšně.

Většinou se vám podaří být nekonzistentní tak nějak omylem, ale prosím, nezkoušejte to dělat schválně ve snaze nějak šokovat nebo napálit vaše čtenáře.
Lidi si přišli přečíst určitý typ příběhu, protože takový mají rádi a nebo na něj zrovna mají náladu.
Nenuďte fanoušky hororů teenagerovskou romancí, pokud nebude zamilovaný páreček nejpozději do konce kapitoly rozcupován vlkodlakem a naopak, nevyděste nechutnou scénou člověka, který si po mizerném dni přišel přečíst nekonfliktní zamilovaný fluff.
To je morálně obdobný podraz, jako prodávat skupince důchodců předražené hrnce.