Jak nebýt trapná ani nudná

Chronohrátky

Nejjednodušší způsob, jak vyprávět nějaký příběh, je pěkně po pořádku, tak jak se jednotlivé věci odehrály. Ale jak říká medvídek Cubby ze seriálu Lego City, nejjednodušší způsob nebývá vždycky ten nejlepší.

Takže za jakých okolností se nám vyplatí vyprávět napřeskáčku a házet flashbacky? Inu, univerzální odpověď zní, že tehdy pokud to slouží příběhu. Jenže tahle odpověď je nám platná asi tak, jako když ve známém vtipu sdělil ajťák ztracenému pilotovi, že se nachází v letadle.

Začneme na Wattpadu tolik populárními flashbacky. Technicky vzato je to situace, kdy si postava vybaví nějakou událost z minulosti a jejím ukázáním se přeruší současný děj.
Neříkám, že jsou flashbacky špatné, ale jsou pekelně nadužívané a často ještě nevhodně umístěné do příběhu.

Pravidlo číslo jedna - můžete čtenářům předat kýženou informaci jinak než flashbackem? Třeba pomocí prologu, dialogu nebo jednoduše chronologickým vyprávěním? Pak je to téměř jistě lepší varianta.
Má-li například hlavní postava za sebou traumatický zážitek, který jí zásadně ovlivnil, všechno výše uvedné může být efektivnější než flashback uprostřed scény o něčem jiném.
Taky záleží, jak moc je dané trauma relevantní vůči ději vašeho příběhu. Pokud má vaše postava například strach z létání po té, co přežila leteckou havárii, ale krom toho, že dotyčný/dotyčná musí znovu vlézt do letadla, není ta havárie pro děj podstatná, pak je dlouhá flashbacková scéna naprosto zbytečná. Úplně stačí, pokud vaše postava svůj zážitek někomu odvypráví.
Jestli je ta havárie nějak významná pro děj - třeba je důležité, kdo pilotoval, kdo ještě v tom letadně cestoval, mohl tam třeba vnést bombu nebo nějak jinak ovlivnit výsledek, pak než flashback uprostřed děje, může být daleko efektivnější udělat z letecké scény prolog.
Prolology slouží samozřejmě více účelům (podrobnosti zase někdy příště), ale jsou velice efektivní způsob, jak čtenářům ukázat scénu, která se odehrála s velkým časovým odstupem od samotného příběhu.
A pokud se výrazná událost, kterou čtenář potřebuje znát, odehrála z hlediska dějové chronolodie docela nedávno, pak stojí za zvážení, vyprávět popořadě a touhle scénou začít.

Flashback by taky neměl přijít jako blesk z čistého nebe. Nemůžete doprostřed knížky jen tak mrsknout scénu, jak byla hrdinka v pěti letech svědkem vyvraždění celé své rodiny, když jsme do té chvíle ani netušili, že nějakou rodinu kdy měla.
Flashback necpete do příběhu, abyste ze čtenářů vydojili kapku lítosti vůči hlavní postavě (případně záporákovi). Měl by přinášet buď nějaké odpovědi na už dříve nastíněnou otázku nebo naopak otázky vyvolat, pokud se ukáže, že se nějaká událost odehrála jinak, než nám bylo předtím vsugerováno.

Pro příklad zůstaneme u té vyvražděné rodiny. Víme o té události z předchozího děje, ale nevíme všechno. Hrdinka například nepoznala útočníka, ale teď v ní nějaká maličkost vyprovokuje onen flashback včetně určitého detailu, ze kterého hrdinka pochopí, že pachatelem byl její nynější mentor.
Takový flashback není dobré dávat hned na začátek příběhu, protože potřebujeme vidět dost interakcí mezi hrdinkou a jejím mistrem, vidět, jak jak ona k němu vzhlíží, obdivuje ho, aby taková rána pořádně bolela, abychom procítili tu zradu.
Vůbec není marné, aby flashbacku předcházela scéna, kde se mentor snaží hrdinku postrčit k nějakému závažnému rozhodnutí - a při tom udělá nebo ukáže něco, co odstartuje klíčovou vzpomínku.
A dál se děj může odvíjet hned několika směry - mentor je vlastně pravý padouch příběhu a hrdinkou celou dobu manipuloval a ta se teď musí odpoutat.
Nebo zvrat, to hrdinčini rodiče byli padouši, mentor se jim jen přišel pomstít, ale dítě ušetřil - dokáže mu hrdinka odpustit? Dokáže se smířit s faktem, že její rodiče byli ti zlí?