Trocha rad a povzbuzení pro ty, co si zatím netroufají psát a publikovat své příběhy.
Po Wattpadu koluje řada textů (většinou docela dobrých), plných rad, jak lépe psát. Pokusím se moc neopakovat, co se v nich říká, spíš dodat nějaké vlastní postře...
Sice se mi v hlavě vylíhlo pár dalších nápadů, ohledně toho jak zajímavěji psát, ale z žádného jsem zatím nebyla schpná poskládat smysluplnou kapitolu, která by měla nějakou pointu, tak vám místo toho zas podstrčím trochu historické inspirace.
Lucemburky a hlavně Karla IV. jsme všichny brali ve škole, takže se tu nebudu vypisovat se všemi jeho projekty a úspěchy. Lucemburkové jsou totiž skvělý příklad rodu, který nezničili nepřátelé, ale vnitřní rozklad. Vlastně je to námět na dramatický seriál, který by si nezadal z Tudorovci a já už léta tiše doufám, že se toho někdo chopí a natočí to. Poláci nedávno natočili minisérii Koruna králů, která zpracovává pestrý život Karlova současníka a do značné míry politického soupeře Kazimíra Velikého, tak proč bychom si nemohli my střihnout něco podobného? Nicméně než se rozhoupe nějaký scénárista a sežene si dostatečně bohatého producenta (historický seriál holt není levná sranda), třeba inspiruju někoho z vás.
Lucemburkové byli tak trochu politická kometa čtrnáctého století. Vyšvihli se na výsluní, když byl hrabě Jindřich VII. zvolen římským králem. Tady si dovolím malou odbočku, protože se to často plete dohromady. V pozdějších staletích se tenhle mezistupeň tak trochu vytratil, ale ten, koho sbor kurfiřtů zvolil za hlavu Římské říše, se nazýval králem. Teprve po té, co podnikl korunovační jízdu do Říma, aby si tam od papeže nechal položit na hlavu korunu, směl se nazývat císařem. Takže roku 1308, po šokující vraždě svého předchůdce Albrechta Habsburského, byl hrabě Jindřich jednomyslně zvolen novým římským králem, hlavně díky iniciativě svého bratra Balduina, toho času arcibiskupa trevírského (t.j. jednoho z kurfiřtů). Jindřich nelenil a snažil se úspěch, co nejvíc zůročit. Podařilo se získat si atoritu a stabilizovat poměry v německé části říše. Dokonce zvládl udržovat korektní vztahy se dvěma nejmocnějšími dynastiemi v regionu. Habsburky a Wittelsbachy. Jeho nejzdařilejším kouskem ovšem byl sňatek jediného syna jana s dědičkou české koruny, Eliškou Přemyslovnou. Pak už to šlo poněkud z kopce, Jindřich se vydal do Itálie, aby se konečně nechal korunovat císařem a zjednal si tu pořádek. Z italského tažení už se nevrátil a zemřel roku 1313 zhruba rok po své korunovaci, pravděpodobně na malárii.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jindřich VII. Lucemburský
Tím na čas ambice Lucemburků utichly. Český král Jan si dobře uvědomoval, že je na císařskou kandidaturu příliš mladý, krom toho měl tehdy dost potíží ve svém vlastním království, proto rozumně podpořil jiného kandidáta Ludvíka Bavora. Jan nemá v českých dějinách tu nejlepší pověst, bývá nazýván "král cizinec" nejen proto, že se tu nenarodil, ale hlavně z toho důvodu, že se tu po roce 1319 zdržoval stále méně a méně a království bral hlavně jako zdroj příjmů pro svá zahraniční dobrodružství. Nicméně to nebyl žádný povrchní hlupáček, co se jen utápí v rytířských radovánkách. Stal se z něj docela obratný diplomat a v evropské politice plaval docela zdatně(mimo jiné se mu podařilo k českým zemím připojit Chebsko, Horní Lužici a Vratislav) Jeho nezájem o čechy pramenil jednak z toho, že tu panovaly docela jiné mocenské poměry, než v jakých vyrostl. České šlechtě v době slabých králů Václava III., Jindřicha Korutanského a Rudolfa Habsburského, pěkně narostl hřebínek a nehodlala se nechat stavět do latě nějakým puberťákem (když přišel do Čech, bylo Janovi čtrnáct let). A situaci mu neulehčovala ani manželka. Eliška, panovačná a výbušná, chtěla, aby to v zemu fungovalo tak, jako za vlády jejího otce a naprosto ignorovala reálnou situaci. Drzí páni a hádavá manželka nakonec Jana vyhnali tam, kde se cítil uznáván a respektován.
