Jak nebýt trapná ani nudná

Šlechetná srdce a šlechtické korunky

Protože příběhů z prostředí královských dvorů není na Wattpadu zrovna málo (a taky, že je to moje libůstka), rozhodla jsem se, že je na čase hodit sem pár základních informací o užívání šlechtických titulů, jejich dědičnosti a dalších libůstkách.

Jelikož je valná většina vašich příběhů na tohle téma čirá fantazie odehrávající se zhusta v ryze fiktivních zeměpisných útvarech, teoreticky si můžete nastavit pravidla, jak je ctěná libost.
Ale pokud chcete dodat svému aristokratickému světu nějakou hloubku a realističnost, neuškodí mít v tomhle ohledu nějaká pravidla.
A pokud nemáte zvláštní důvod vymýšlet si vlastní specifická pravidla, proč si ze skutečného světa nevypůjčit ta už existující?

Aristokratických titulů existuje celá dlouhá řada a aby v tom byl ještě větší brajgl, neexistuje jednotné mezinárodní názvosloví. V cizích jazycích některá pojmenování neznají nebo naopak mají své vlastní, jinde neužívané (a tudíž blbě přeložitelné) tituly.
Třeba Angličtina nemá výstižný ekvivalent českého výrazu kníže a překládá ho slovem "prince", stejně jako český titul princ. (známý titul "Prince of Wales" tak může být do češtiny přeložen i jako "kníže z Walesu" - už jesm tuhle podobu viděla a rozhodně to není chyba).
Pro vévodu už Angličani slovo mají - "duke", hraběti říkají  podle starého anglosasského označení "earl", ale pro hraběnku už přejali francouzskou terminologii a říkají jí "countess" (Francouzi mají "comte" pro hrabětě a "comtesse" pro hraběnku).
Ani Němčina moc nerozlišuje mezi vévodou a knížetem, oboje je "herzog" a překlady příslušných titulů do češtiny se jsou tak trochu podle zvyku - v určitém kontextu kníže, v jiném vévoda.
Do jiných jazyků radši zacházet nebudu, neb Italštinu, Španelštinu a další už neovládám na žádné úrovni. Ale už asi chápete, o jaký jazykovědný chaos se jedná.

Hierarchický pořádek si proto uděláme výhradně v Češtině, stejně jen málo z vás píše jiným jazykem.

Nejvyšší evropský titul zní císař.
První ho použili vládci antické římské říše a jde o odvozeninu ze slova Caesar na počest Gaia Julia Caesara, kterého považovali za svého čestného předchůdce. Krom označení caesar, používali římští císařové ještě titul Augustus (na počest prvního skutečného císaře), protože v římské kultuře existoval z historických důvodů silný odpor ke královské hodnosti.
Ve středověku tenhle titul oživili panovníci, kteří se snažili obnovit moc a slávu této epochy a vznikl titul císaře Svaté říše římské (která ovšem měla jádro v německých zemích, ačkoliv ve svých nejlepších časech sahala až do střední Itálie).
Historie Svaté říše římské je komplikovaná, ale stručně řečeno v ní byla císařská hodnost spíše formální ozdobou než zárukou reálné moci - císařský titul se totiž nedědil nýbrž byl získáván volbou. Sedm čelných hodnostářů říše - tři duchovní a čtyři světší, měli volební hlas a nazývali se kurfiřti. Jimi zvolený kandidát získal titul římského krále a teprve po slavnostní korunovaci v Římě se směl nazývat císařem - proto řada zvolených králů na císařskou hodnost nikdy nedosáhla.
Později si tento prestižně znějící titul zvolil další vládci, kteří chtěli dát najevo rozlehlost své říše a svou moc. V dnešní době existuje na světě pouze jediné císařství - Japonsko.

Další v pořadí je král.
Latinská podoba titulu zní  "Rex", česká podoba (a nejen česká) vděčí za svou podobu jménu Karel odvozeném od význačného středověkého panovníka Karla Velikého.
Královský titul byl velmi v kurzu ve vrcholné fázi raného středověku, kdy vládci mnohých státních útvarů touzili povýšit své knížectví na království (Polákům se zadařilo už v roku 1025, Uhrům se poštěstilo už roku 1000, my jsme si museli počkat až na Zlatou bulu sicilskou, 1212).
Státních útvarů s králem v čele existovala v rámci Evropy celá řada, vznikaly, zanikaly, slučovaly se a překrývaly. Do dnešních dnů se jich dochovalo sedm - Spojené království, Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemí, Belgie a Španělsko.