Jak nebýt trapná ani nudná

Buďte správní zabijáci

Tentokrát opět kradu z Youtube kanálu Brandona McNultyho, který má spoustu zajímavého obsahu o psaní a úplně nejlepší jsou jeho srovnávací videa na téma, jak něco dělat špatně versus dobře. Mimochodem vřele doporučuju jeho, v tuhle chvíli už čyřdílnou sérii na téma dobré a špatné dialogy (ostatně, co dělá správný příběhový dialog, bychom si taky někdy mohli rozebrat).
Jelikož většina z nás se dřív nebo později dostane do bodu, kdy bude muset nějakou svou postavu zabít, udělám vám teď takový výcuc z McNultyho eseje, kde uvádí čtyři typické špatné způsoby, jak permanentně odstranit z děje důležitou postavu.
A než jse podíváme na ty průšvihy, shrnu, co Brandon považuje za důležité znaky dobrého literárního killu.

Především je to emocionální dopad, jak na diváky tak na ostatní postavy. Příčemž emoce mohou sahat od zoufalsví, přes hněv až po radost a úlevu (třeba při smrti padoucha).
Druhá důležitá ingredience je dopad na následující děj. Smrt významné postavy prostě musí změni hru - přípraví hrdinu o spojence, uvrhne ho do duševního zmatku nebo mu naopak situaci ulehčí? Něco by každopádně ovlivnit měla.
Za třetí, by smrt měla mít nějakou vazbu na příběhové oblouky postav. Pro mrtvého je to konec jeho cesty a měl by mu nějak odpovídat - je to bastrad, který skončil jak zasloužil? Je smret "treste" za špatné rozhodnutí? Nebo se naopak hrdinsky vykoupí za předchozí činy? Krom dotyčného smrt ovlivní i ostatní postavy, třeba je donutí jednat samostatně, podnítí touhu po pomstě nebo je naopak přesvědčí o vlastní síle, když vlastníma rukama oddělají padouchova významného poskoka.
Čtvrtý bod - smrt musí vyvolat adekvátní reakce ostatních postav. Ne všichni hned propuknou v bezmocný pláč, ne všichni byli dotyčnému opravdu blízcí, aby začali šílet žalem a jeho nepřátelé se mohou dokonce radovat. Na místě je šok, nevěřícnost, hněv, triumf, radost i lhoslejnost. Nemluvě o tom, že by ostatní postavy měly reagovat podle své nátury a uzavřený introvert, přesto, že vnitřně neskutečně trpí, se nevrhne s nářkem na mrtvolu a nebude ječet: "Proooč!"
Poslední bod zní: realismus a uvěřitelnost. Tenhle bod silně odvisí od kontextu příběhu, ve fantasy vás může sežrat drak, v drsné, současné krimi těžko.
Čím realističtější zasazení příběhu, tím přízemnější a realističtější musí být i daná smrt - fantasy dává, krom zbraní a jedů, prostor kletbám či elixírům, fiktivnám chorobám a útokům fantaskních zvířat. V desné krimi se bude střílet, bodat nožem či mlátil železnou tyčí. Jestli potřebujete někoho zabít v teenagerovské romanci, může jít o nemoc, bouračku nebo jinou nehodu pod vlivem drog či alkoholu atd.

Tak a teď už těm hříchům.
První z nich nazývá McNulty "Killed by the writer" - zabit autorem. Je to moment, kdy autor musí překroutit hodně věcí a nechat řadu postav jednat stupidně, nelogicky a proti jejich povahám, aby mohl někdo zemřít.
Ano, ve finále jste to vy, kdo pošle postavu na smrt, ale nesmí to působit křečovotě a vykonstruovaně. Váhavá postava by neměla umřít proto, že se náhle zbrkle vrhla do akce, ať jí zabije právě ta váhavost. Chytrá postava neudělá stupidní chybu, ale zaskočí jí nepředvídatelná okolnost, třeba zrada, atd.

Druhý hřích je antiklimatická smrt. To je moment, kdy smrtící konfrontace mezi dvěma postavani nedostojí očekáváním, která vzbudila.
Pokud od začátku budujete napětí mezi hrdinou a záporákem, pak by jejich finální souboj měl stát za to. Nesmí se odbýt příliš rychle, mocný záporák, jehož démoničnost jste budovali celou knížku, nemí být vyřízený jedinou ranou. A už vůbec ho nesmí zabít nějaká random postava, která k němu nemá téměř žádný vztah.
Můžete udělat to, že hlavního záporáka zabije někdo jiný než ústřední hrdina, ale vždycky by to měla být postava s nějakou vazbou na záporáka, která tím dovrší svůj dějový oblouk (třeba to udělá nespokojený poskok, když si uvědomí, že ho šéf hodlá obětovat nebo ten poskok z osobních důvodů na poslední chvíli změní strany atd.)

Třetí bod, který mi osobě hodně pije krev, je laciná, zdánlivá smrt. Takovou autor napíše, aby vyvařil drama z vody vymáčkl ze čtenářů nějakou tu slzu, ale už v příší kapitole/epizodě/filmu je postava zpátky, jako by se nic nestalo.
I zdánlivá smrt postavy se dá napsat dobře a může v rámci děje dávat perfektní smysl, ale jen málokdo to umí vybalancovat.
Hlavní poučka zní, že i domělá smrt ovlivní ostatní postavy stejným způsobem jako smrt opravdová. A druhá důležitá věc, na kterou spousta autorů zapomíná - to, že se postava vrátila živá na scénu, nevymaže veškeré trauma způsobení její "smrtí", naopak. Čím déle byl dotyčný mimo, tím těžší bude zapadnout zpět do života svých blízkých a nikdy to nebude zpátky k normálu, nanejvýš k "novému normálu". Ovšem znám dvě nebo tři fanfikční povídky, které právě s tímhle tématem skvěle pracují (nejoblíbenější je "Hold it against your bones", k nalezení na AO3)
Tohle sice Brandon neříká, ale neodpustím si osobní rant. Nesnáším povídky, kde je postava kvůli smrti svého miláčka na hraně sebevraždy a zastaví jí v minutě dvanácté návrat milované osoby. Když už chcete jít touhle cestou emocionální ždímačky, zkuste zvážit variantu, kdy hlavní hrdina naopak najde důvody, proč nadále žít a následně je za své rozhodnutí "odměněn" návratem svého milence.

Čtvrté autorské provinění je bezvýznamná smrt. Obvykle se děje proto, že se autor chce nějaké důležitější postavy zbavit, někdy aby z nás zas vydoloval emoce (případně oboje současně), ale podstaný problém je v tom, že tahle smrt pro děj nic neznamená.
Hrdina jednu kapitolu sice ukrutně bulí po svém kamarádovi, ale zbytkem příběhu projde, aniž by mu ten kamarád nějak významněji chyběl - nepotřebuje jeho emocionální oporu, rozumnou radu ani pomoc v boji.
Ještě horší, pokud pod vlivem té smrti udělá hrdina nějaké drastické rozhodnutí coby cliffhanger (třeba, že se vzdá trůnu nebo rezignuje na post šéfa policie), ale hned v další kapitole to pod vlivem jiné události prakticky okamžitě odvolá dřív než to stihne mít nějaký efekt na děj.

Tohle byla poměrně krátká kapitola, snad byla užitečná. Dejte mi vědět, zda byste stáli o rozbor dobrých a špatných dialogů - to je pole, kde se sama mám ještě co učit a tvorba takové kapitoly by mi umožnila se zamyslet i nad vlastními texty.