Jak nebýt trapná ani nudná

I ten nejlepší večírek jednou skončí

Tohle téma jsem už nakousla v některé z předchozích kapitol a dost možná jde čistě o můj subjektivní pocit, ale zkrátka mám ráda, když mají fiktivní příběhy jasný konec.
To se dneska moc nenosí, pokud má něco úspěch, je třeba téma dojit tak dlouho, dokud trvá zájem a větišnou to nekončí dobře. Charaktery se pokřiví, dějové oblouky rozpliznou do prázdna a případné poselství celého díla jde do kopru.
Tak nějak chápu filmové a televizní tvůrce, tlak studií na výdělek je velký, riskovat s novinkou se chce málokomu, tak se točí pětadvacátá řada zavedeného seriálů a k úspěšnému filmu vznikde kupa sequelů, prequelů a spinoffů.
Většina z nás ale zatím píše bezplatně, pro radost a ve svém volném čase. Prachy a nátlak shora nás netíží, tak si užijme té svobody.

Staré úsloví říká, že žádný strom neroste do nebe a i nejgeniálnější nápad, opečovávaný těmi nejschopnějšími autory se jednou vyčerpá.
Relativně nejvíc odolné proti tomuhle jevu jsou příběhy složené s uzavřených epizod, které na sebe navazují jen minimálně a soukromý život hrdinů se v nich posouvá jen nepatrně.
Takhle existuje třeba bondovská série. Mění se představitel, každá dekáda měla trochu jiný přístup, ale dokud budou podkladem filmů slušné scénáře, může Bond zatím dál vesele existovat.
Na obdobné vlně jede řada komediálních seriálů, ačkoliv vůči bondovkám mají nevýhodu, že jejich ansámbl stárne a v určitý moment už to přestane být ono. Padesátníci, co se chovají jak partička věčně pařících studentů, už zkrátka nejsou to pravé ořechové. Dalo by se to řešit posunem tématu, ale ne vždycky to diváci zkousnou.
V téhle souvislosti jsem si vzpomněla na Rowana Atkinsona, který řekl, že právě proto už nebude dělat žádné nové epizody Mr. Beana - stařík, co se chová jako děcko by už nebyl vtipný, ale spíš trapný.

Dobře, vaši hrdinové jsou papíroví (nebo spíš z nul a jedniček), takže nezestárnou, pokud to sami nechcete, takže tenhle problém odpadá.
Přesto nemusí být ten nejlepší nápad jejích dobrodružství protahovat donekonečna, jen proto, že má knížka s nimi obrovské množství hvězdiček.
Stárneme a vyvíjíme se my všichni. Třeba vám už nebude vyhovovat lehkovážný a naivní styl, jakým jste začali, ale čtenáři přechod na temnější notu neskousnou. Nebo naopak, váš přístup se nezmnění, ale původní fandové se posunou k něčemu dospělejšímu a mladší už si najdou jiné čtivo.
Pokud jste při psaní první knížky s žádným pokračováním nepočítali a v závěru jste si hezky pobili všechny padouchy a uzavřeli všechny dějové linky, může se vám i blbě navazovat.
A když určitý zloduch (nebo organizace) potřetí vstane z mrtvých, ačkoliv ho váš hrdina už rozsekal na kusy, srčil do lávy a hodil po něm atomovku, začne to být nechtěně vtipné.
Když už píšete pokračování, zkuste problém, který mají postavy vyřešit, založit na něčem jiném než minule. Pokud váš hrdina vyrval království z rukou svého zákeřného strýce a konečně dosedl na trůn, místo pochybného oživování zmíněného strýce nebo pomsty jeho poskoků, zkuste vytvořit nějaký konflikt se sousedním královstvím (klidně může být likvidací toho strýce nějak podmíněn, třeba spolu měli nějaké vzájemně výhodné ujednání, které takhle padlo).
A hlavně se snažte neopakovat ten samý osobnostní vývoj. Pokud váš hrdina musel v prvním dílu překonat aroganci nebo ustrašenost, nevracejte ho pro pokračování na start, ať zapracuje na jiné své stránce - jinak tím říkáte, že celý první díl byl marný, protože se dotyčný nijak nepoučil.

Jenže vy máte svého hrdinu/hrdinku zkrátka rádi, jednoduše chcete o nich psát dál a máte spoustu nápadů, kam by se jejich příběh ještě mohl ubírat. Tohle naprosto chápu, já své výtvory většinou taky miluju a nedá mi to, abych nepřemýšlala, jak se jim daří i po té obligátní větě "a žili spolu šťastně až to smrti".
nějaké "pokračování" se mi v hlavě vylíhne skoro pokaždé, když nějaký příběh dokončím. Ale zdaleka ne vždycky to vážně stojí za sepsání, takže si jen dělám poznámky a čekám, jestli se z nějakého nápadu vyklube doopravdy nosná dějová linka.
A mám jeden trik, který jsem odkoukala od své oblíbené autorky, ačkoliv ona ho použila v dost jiném kontextu.
V době Druhé světové války byla Agatha Christie na vrcholu tvůrčích sil, jenže to taky byla doba, kdy na Anglii padaly německé bomby a život byl velice nejistý.
Christie si byla vědoma, že dvě její nejslavnější postavy - Hercule Poirot a slečna Marplová jsou ohromně populární a vůbec se jí nezamlouvala představa, že by tyhle postavy po její smrti někdo oficiálně převzal a pokračoval v příbězích s nimi. Tohle potkalo třeba Sherlocka Holmese, jenže jeho duchovní otec dal jasně najevo, že je mu to buřt.
Christie to vůbec jedno nebylo a velice se obávala, že ve válečných časech by její konec mohl přijít velmi náhle. Napsala tedy "do šuplíku" závěrečná dobrodružství jak Hercula Poirota tak Jane Marplové s pokynem, že mají být vydána po její smrti. Naštěstí to nebylo potřeba dalších třicet let.
Vy nemusíte mít až tak morbidní myšlenky, ale v zásadě to není špatný nápad. Prostě si rozmyslete, čím a jak příběh vaší nejmilovanější postavy (nebo celé skupiny postav) skončí. Nemusí to nutně být o tom, jak zemřou obklopení vnoučaty a pravnoučaty ve sto letech. Prostě to poslední, co byste o nich chtěli říct.
Můžete si to i sepsat, ale není to nutné, jen to mějte pořád v hlavě a všechny ostatní příběhy, které kolem své postavy umotáte, by měli směřovatk k tomuhle bodu. A jednou, až vám vážně dojdou nápady nebo se vám tenhle charakter omrzí psát, vydejte tenhle připravený epilog.