Jak nebýt trapná ani nudná

Lidé čtěte!

U řady témat souvisejících se psaním mám pocit, že je ani nemusím zmiňovat, že jsou jasné jak facka. Jako bych vám měla radit, abyste nezapomněli dýchat.
A ejhle, ona to až taková samozřejmost není a i já sem nam nějaký ten nádech-výdech nedám.

Začátekm prázdnim jsem byla požádána (velká to pro mě čest a zodovědnost), abych jedné mladé autorce pročetla a kriticky okomentovala jedno její starší dílo, které hodlala zrevidovat.

Samozřejmě jsem měla hafo připomínek, většina souvisela s nešvary, na které jsem si tady už postěžovala, ale ocenila jsem námět a výslovně pochválila svižné a živě působící dialogy.
Teprve v polovině příběhu, po víc jak dvaceti kapitolách plných divokého střídání pohledů, přeskoků v čase i lokacích, mi to došlo. Text ze všeho nejvíc připomínal dost osekaný, amatérský scénář. Takhle nějak by se to všechno mohlo odehrát na obrazovce.

Najednou se mi před očima zjevily desítky zdejších povídek, které jsem zkusila, ale nedočetla, protože přímo přetékaly těmi samými, ba i horšímy problémy a všechno to secvaklo.

Možná je to z mé strany hrubě nepravdivé obvinění, ale napadlo mě, že značná část zdejších autorek mnohem víc sleduje filmy a seriály, než čte, protože se neumí vyjádřit literárními prostředky, zato zkoušejí na "na papír" nějak nacpat ty filmové.

Nemám vůbec nic proti filmům a seriálům, dokonce otevřeně přiznávám, že dávám přednost oddechovým žánrům jako jsou detektivky, akčňáky a komiksovky před náročnými snímky s hlubokým poselstvím.
Navíc uznávám, že některé rady a postupy přenosné jsou, třeba dějový oblouk nebo budování zvratů. Ale pořád zbývá spousta věcí, která v tom druhém médiu zkrátka nefunguje.

Že natočit povedený film podle knižní předlohy, je oříšek, a že i nejzdařilejší počin se bude od literární verze odchylovat, je obecně známá věc.
Kniha může být libovolně dlouhá, ale koukatelnost filmu je (až na vzácné výjimky) někde na hranici tří hodin, dokonce i seriál má svá omezení, protože jedna epizoda by měla odvyprávět svým způsobem uzavřený celek, takže je občas nutné škrtat vedleší dějové linie a méně významné postavy.
Kniha může líčit krásu hor na celé jedné stánce, ale film tomu nemůže věnovat deset minut stopáže, musí si vystačit s jedním záběrem. Navíc při převodu literárních popisů na plátno hrozí nutně zklamání - hlavního hrdinu a jeho dům si každý čtenář představil maličko jinak a zvolený herec a lokace se s tou představou nemusí protnout.

Knihy podle úspěšných filmů se nevyrábějí zdaleka tak často, ale občas se najdou a bojují s podobnými problémy, jako převod opačným směrem.
A psaní povídek tady na wattpadu (nebo kdekoliv jinde) je pro řadu z nás svým způsobem konverze "filmu", který máme v hlavě, do písmen a vět. A je děsná škoda snažit se to udělat "jako film", protože na papíře nezužitkujete žádnou z výhod vizuálního vyprávění, zbudou jen jeho nedostatky.

Dva asi nejvýraznější problémy "filmového" psaní jsou chabé popisy a divoký střih. Film vám všechno ukáže, ani to jinak neumí a nám najednou chybí ten správný, dostatečně pestrý slovník.

Výsledkem je, že buď v povídce popisy čehokoiv úplně chybí nebo jsou až technicky důkladné, ale spíš jako soubor pokynů pro maskérku, kostymérku nebo výrobce rekvizit.
Neumí navodit atmosféru. Čtenáře se nezačne bát, pokud jen napíšete, že chodba vypadala děsivě, musíte mu na nervy pobrnkat rafinovaněji.
Korunu tomu nasazují zde tak oblíbené obrázky, pokud nahrazují popis, je to úplná katastrofa a pobídka k tomu, abych povídku rychle zevřela, ale dokonce i když jen doplní celkem podrobný popis, pořád autorovi podráží nohy.

I filmoví tvůrci, přinejmenším ti opravdu dobří, totiž vědí, že jejich největším spojencem je divákova představivost. To, co publiku ukážou, nikdy nebude tak působivé, jak to, co si na základě náznaků divák sám stvořil v hlavě. Tahle poučka nachází největší využití v hororech, kde je nám málokdy ukázáno titulní monstrum dřív než v samém závěru, ale dá se uplatnit prakticky všude. V téhle souvislosti si dovolím jednu perličku, jeden z prvních filmů o životě Ježíše Krista se elegantně vyhnul ztvárnění téhle role hercem a celý děj snímá výhradně z Kristova pohledu, který představuje čočka kamery.
Sebeúžasnější obrázek pokojíčku, pohádkové zahrady nebo slavného herce nebude krásnější než ten, který si čtenáři poskládali v hlavě. Žádná fotka kobky nebo filmového monstra nebude děsivější než, co stvoří jejich představivost na základě vašeho popisu.

A vůbec se neurážejte, že si na základě vašeho podání někdo představí v hlavní roli jinou herečku než vy, necpěte mu tam obrázek, abysteho přesvědčili, že se mýlí. Souboj s vkusem jiného člověka nikdy nevyhrajete.

Druhý typický znak televizního stylu, jsou tvrdé střihy mezi scénami, ideálně ještě doplněné nadpisem ohledně toho, kde, kdy a v hlavě které postavy se necházíme.
Film to opět nemůže vyřešit jinak, jeho postava málokdy řekne: "Jela jsem sem dvě hodiny." nebo "Dalšího půl dne se nic zajímavého nestalo."
Ale postava literární, případně vševědoucí vypravěč to klidně říct může, takž odpadnou nadpisy ve stylu "Druhý den" nebo "O měsíc později".
Filmové médium je taky dost limitované, pokud jde o ukázání myšlenek a vnitřního světa svých hrdinů. Voiceover dovede být otravný a ne vždycky se hodí, takže nezbývá než myšlenky a pocity vyjadřovat pomocí činů, symbolů, filtrů a kompozice obrazu.
My psavci to máme mnohem jednodušší, proto bych takovou možnost v žádném případě nezahazovala.
Taky trousit střípky informací o hrdince nebo její situaci, je v literárním textu snazší. Ve filmu se skoro cokoliv dozvíme jen prostřednictvím dialogu a napsat ho tak, aby zněl v daném kontextu přirozeně, je občas fuška.
Ale vaše hrdinka si může jen dumat o svém oblíbeném jídle a vyleze z toho nějaká vzpomínka na dětství, která nám řekne, že do svých pěti let žila dost odlišný život. Film by nám nejspíš naservíroval nějaký flashback, ostatně proč ne, ale v amaterských povídkach jsou flashbacky těžce nadužívané a fakt nevidím důvod, proč psát flashback jen kvůli dvěma větám.

Kvůli všemu výše uvedenému, vás velice prosím, abyste nepřestávaly číst. A tím myslím klasické knihy. Pokud se vaše hlavní literární zkušenost odbývá tady na Wattpadu, akorát si zafixujete různé amatérské chyby - protože když to dělají skoro všichni, tak to přece musí být správně, ne?

Přiznávám, že v tomhle ohledu mám taky máslo na hlavě. Nedávno jsem si uvědomila, že jsem už víc jak rok nepřečetla žádnou papírovou knížku a devadesát procent mého čtiva byly fanfikce.
Ješitně si o sobě myslím, že si vybírám převážně kvalitní fanfikce, ale i kdyby to byla pravda, v převážné většině jde o povídky v Angličtině (český rybníček je zkrátka dost malý).
Když jsem citace svých textů našla v jedné teoretické práci o ff, coby ukázku pronikání anglismů do Českého jazyka, musela jsem se vážně zamyslet nad kvalitou své mateřštiny (na schopnost se barvitě vyjádřit, jsem byla vždycky hrdá, očividně jsem usnula na vavřínech :-) )

Takže jsem naklusala do veřejné knihovny a zaplatila členský poplatek na další rok.Opět nečtu žádná veledíla světové literatury, ale věci co mě baví - v praxi to znamená literaturu faktu a detektivky, ale i to nese svoje ovoce.

Vyberte si knížku na vaše oblíbené téma a krom toho, že si užijete děj, sledujte, jak váš oblíbený autor pracuje se slovy. O čem je úvodní kapitola? Úvodní odstavec? Jakými prostředky vás autor rozesmál nebo rozplakal? Jak vypadala pasáž, která vás přinutila kousat si nehty napětím? V jakém momentě dělí kapitoly?

Dobrý příběh od špatného často nedělí ani tak námět (být fakt originální je stále těžší), ale spíš podání a zpracování, tak se nezdráhejte poučit, co funguje profíkům, kteří za svou proci dokážou dostat zaplaceno.