Jak nebýt trapná ani nudná

Současné královské rodiny, část 4. - pompézní obři

Zbývají nám poslední dvě evropské monarchie a já přemýšlím, jaké další téma ohledně královských rodin by stálo za rozvedení (popravdě, mám pocit, že jsou jich mraky, vždycky když něco nakousnu, mám pocit, že bych k tomu potřebovala ještě mrtě věcí dovysvětlit pro správné pochopení – minule jsem třeba zmínila kurfiřty a málem jsem zabila dva odstavce vysvětlováním jejich funkce a historie, než mi došlo, že to ke zvolenému tématu nepatří).
Pak mě osvítilo, že bychom si mohli objasnit rozdíl mezi abdikací a renunciací. To první slovo jsem už několikrát v povídání o královských rodinách zmínila a v téhle kapitole bude zase aktuální, to druhé jste patrně nikdy neslyšeli (pokud nejste historický nerd jako já).
Oba termíny spolu úzce souvisí, ale abdikovat můžete pouze z pozice, kterou už zastáváte. V případě renunciace se dopředu zříkáte svého práva tuto pozici zastávat, můžete proto ten krkolomný termín nahradit výrazem zřeknutí se.
V absolutní jednoduchosti, abdikovat může pouze vládnoucí monarcha – on má funkci a z nějakého důvodu se rozhodne, že už jí nechce vykonávat. Zřeknout se svého místa v následnickém pořádku může kterýkoli princ a nebo princezna (v zemích, který uznávají následnické právo žen) a nemusí to vůbec být následník č.1, klidně to může být i člověk na dvacátém nebo padesátém místě (u takových půjde spíš o symbolický čin, protože reálná vyhlídka, že usednou na trůn je téměř nulová).
Oboje jsou právní úkony, musí mít řádnou písemnou formu atd. A oba lze provést buď jen pro svou osobu nebo to vztáhnout i na potomky.
Renunciace pro sebe i potomky je častější – třeba v případě, že si princ bral morganatickou manželku (viz. předchozí kapitola) zřekl se předem svého následnického práva pro sebe a děti z tohoto manželství. Občas se zříkaly následnických práv princezny vdávané za zahraniční vládce, aby se předešlo budoucím komplikacím a nevítaným nárokům sousedního krále na domácí korunu.
Občas vznikla situace, kdy se princ s morganatickou manželkou zřekl následnického práva pro děti, ale ne pro sebe – to byl třeba případ Františka Ferdinand d'Este (1863-1914), následníka trůnu rakousko-uherského. Ten si roku 1900 na císaři vydupal sňatek s českou hraběnkou Žofií Chotkovou (1868-1914). František Ferdinand směl i po svatbě zůstat následníkem a počítalo se s ním jako s budoucím císařem, ale jeho děti na trůn nastoupit nesměly (dostaly titul knížat z Hohenbergu) a habsburský trůn měl zdědit jiný člen rodu. Že se František Ferdinand císařem nakonec ani nestal, protože ho v předvečer První světové války zavraždili, je věc jiná.
Renunciace jsou v dějinách věc relativně běžná a vyvolaly pozornost, jen pokud se týkaly člověka extrémně blízkého trůnu. Abdikace jsou mnohem vzácnější, zvlášť ty, které jsou naprosto dobrovolné – pokud na vás tlačí rozzuřený dav nebo bratránek se silnou armádou, dá se o té dobrovolnosti dost pochybovat.
Až do 20. století zrovna mnoho monarchů z trůnu dobrovolně neslézalo. Mezi vládci významných území existují pouze tři – římský císař Dioklecián roku 305 (pro únavu a špatný zdravotní stav), římský císař a španělský král Karel V. roku 1556 (taktéž pro špatný zdravotní stav) a švédská královna Kristina roku 1654 (protože jí vládnout nebavilo a plánovala přestup ke katolicismu).
Trochu sporná je dobrovolnost abdikace britského krále Edwarda VIII. Roku 1937, strýce Alžběty II. Jeho důvodem, po necelém roce panování, byla touha oženit se s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou.
Tohle je téma na samostatnou kapitolu, ale v zásadě lze říct, že neexistoval zákon, který by Edwardovi sňatek s Wallis zapovídal. Ale v Edwardově rodině, britské vládě i veřejnosti existoval vůči tomuto manželství silný odpor.
Jednak byl rozvod tehdy vnímán jako skandální věc a Wallis ho stihla dokonce dvakrát. Za druhé byly vládě známé její silné pronacistické sympatie.
Existuje teorie, že kdyby Edward na svatbu tak nespěchal (chtěl jí stihnout ještě před svou plánovanou korunovací, aby mohla být Wallis korunována spolu s ním) a dal tomu čas, měl šanci veřejnost přesvědčit a nemusel by abdikovat. Na druhou stranu mnozí historikové věří, že Edwarda vůbec nebavilo být králem a vykonávat s tím spojené povinnosti a použil Wallis jako romantickou výmluvu.
Wallis si v tomhle klání vytáhla asi nejkratší sirku. Ano, líbilo by se jí být královnou, ale byla realistka – být milenkou vládnoucího krále pro ní bylo zajímavější než být manželkou ex-krále, který nemá co na práci. Ale nezbylo jí, než přijmout cenu útěchy a za Edwarda, který po abdikaci obdržel titul vévody z Windsoru, se provdat.
Edward tedy abdikoval, jak pro sebe tak pro své případné potomky, aby nevnášel do následnické linie chaos (ve finále stejně s Wallis žádné děti neměli) a na trůn nastoupil jeho mladší bratr Albert, vévoda z Yorku, který si jako královské jméno zvolil Jiří VI. (britští monarchové si smí vybrat, pod jakým jménem budou vládnout - většina setrvá u svého prvního křestního jména, ačkoliv občas někdo ze symbolických důvodů zvolí jiné).
Edwardovo vzdání se trůnu znamenalo pro královskou rodinu velký šok a abdikace se pro ně stala málem sprostým slovem.