Jak nebýt trapná ani nudná

Dobrý konec vše napraví

Poctivě přiznávám, že tahle kapitola není z mojí hlavy a inspirovalo mě výtečné video z kanálu Brandona McNultyho.

Mně samotnou nikdy nenapadlo hlouběji uvažovat nad tím, jaké kvality má mít dobrý konec příběhu. Nejspíš proto, že konec mám většinou předem jasně daný. Je to bod, do jakého od začátku mířím, pointa celého mého vypravěčského úsilí. Daleko častěji se zadrhnu někdy v půlce, ale konec je jasný. Akorát mě nikdy dřív nenapadlo uvažovat nad tím, zda je vzhledem ke zbytku vyprávění vždycky správný.

Určitě jste sami párkrát zažili zklamání ze zakončení nějaké knihy, filmu nebo seriálu - speciálně seriály nebo knižní a filmové série, do kterých jsme stihli investovat hodně času a emocí na to bývají citlivé.
Krom čistě subjektivního zklamání z toho,  že vaše oblíbená postava skončila nedobře, zatím co ten šmejdský charakter slaví úspěch, je docela dobře možné, že je finále příběhu opravdu objektivně blbé.

Jenže, co je to vlastně dobrý konec? Dobrý možná není nejlepší slovo, protože "dobrý" evokuje "šťastný" a zdaleka ne všechny příběhy končí šťastně, aniž by to publiku nutně vadilo.
Dobrý konec v kontextu dnešní kapitoly znamená spíš vhodný, trefný a pro diváky uspokojující.

Nedávno jsem na kanálu Studio Binder viděla tabulku, která dělila příběhy podle toho, zda na konci dojdou naplnění touhy a potřeby hlavních postav.
Touha (Want), je něco, co ta samotná postava vědomě chce, po čem baží a o co usiluje. Potřeba (Need) je to, co dotyčnému schází, aniž by si to uvědomoval, tudíž se vědomě nesnaží to změnit a ne vždycky jsou tyhle dva prvky slučitelné.

Pokud se podaří hrdinovi jak uskutečnit své touhy, tak odhalit a naplnit své potřeby, je výsledkem "sladký konec", totální happy end. Objevuje se hlavně v pohádkách, ale když se podpoří dobrým dějem, nepůsobí jako pěst na oko ani v komediích a romantických příbězích. (extrémně zjednodušený příklad: hrdina se stane rockovou hvězdou a současně má skvělou holku a podporující rodinu)

Mnohem obvyklejší ve fikci ovšem je "polosladký konec". Hrdina pochopí a naplní své potřeby, ale opustí nebo přehodnotí své touhy. Jak to zpívají Stouni: "You can't always get what you want, but if you try sometimes, you'll find, you get what you need." Poctivě přiznávám, že tenhle druh příběhů miluju a často je sama píšu.(příklad: hrdina vzdá kariéru rockera, aby mohl být se svou holkou a rodinou)

A pak jsou tu příběhy, které ukazují hrdinův pád, charakterovou změnu k horšímu. V případě "hořkosladkého konce" ústřední postava sice dosáhne svých vytyčených cílů, ale za cenu totálního pohřbení a nepochopení svých potřeb. (příklad: hrdina obětuje holku i rodinné vztahy, aby se stal slavným, ale osamělým rockerem)

A úplně nejhorší scénář je ten, kdy postava nedosáhne ani jednoho, ustavičnou honbou za nějakým vnějším cílem zazdí své vnitřní potřeby a právě proto jim nakonec unikne i splnění těch tužeb. To je odbornou terminologií "hořký konec". (příklad: hrdina obětuje holku a rodinu při cestě za svým snem, ale místo slavného rockera  skončí jako osamělý feťák na ulici)

Jak asi chápete, nejsou tyhle druhy konců libovolně zaměnitelné. Fikce se sice často inspiruje reálným světem ,ale není to skutečný život a čtenáři v ní většinou hledají řád a smysl, jaký reálný život často postrádá. Očekávají, že zlo dostane na p*del a dobro bude odměněno, aspoň maličko.

Takže první podmínka pro uspokojivý konec zní, že bude obsahem ladit ke zbytku příběhu. Jestli píšete temnou a brutální storku z války, je nerealistické, aby hrdina i všichni jeho blízcí na konci vyvázli bez škrábnutí a šťastně se objímali. Když už chcete být drsní, tak ve finále nevyměkněte!
Přehnaně sluníčkový konec je častější chyba, ale funguje to i opačně - roztomilou pohádku nemůžete ukončit masakrem jak z hororu, jen proto, že je to nečekané. Tím ukazujete publiku vztyčený prostředník a to není zrovna pozvánka k dalšímu čtení něčeho od vás.

Druhá chyba, kterou můžete při psaní finiše spáchat, je konec ve stylu "všechno byl jen sen". Zvlášť pokud v průběhu děje ani stínem nenaznačíte, že to, co čtenář sleduje, není realita.
Tímhle trikem vlasně házíte celý příběh do koše, hrdinův charakterový vývoj nic neznamenal, veškeré emoce, které jsme do sledování jeho osudů investovali, jsou promarněné. Čtenář má pocit, že z něj autor udělal idiota.
Pokud už chcete mít v příběhu snové sekvence, halucinace, alternativní reality a vůbec situace, kdy se čtenář musí ptát: "Stalo se? Nestalo?", hrajte fér.
Házejte náznaky, že to co vidíme, možná není pravda, do scén, které nejsou skutečné, vkládejte rušivé prvky, představte hrdinu s duševní poruchou atd. A než naplno říct, že se většina příběhu nestala, někdy je lepší nechat odpověď otevřenou, ať se každý čtenář sám rozhodne.

Třetí důvod, proč se nemusí publiku závěr vaší knížky líbit, je trošku podobný bodu jedna - konec nepasuje vůči obsahu svým tónem a náladou. Opět je častější varianta nadměrné pozitivity, kdy hrdinové ve finále naprosto ignorují veškeré utrpěné ztráty a juchají, jak kdyby to celé zvládly bez ztráty kytičky. Mrtví rodiče, mrtvý brácha, mrtvý mentor, vypíchnuté oko, zničená půlka planety, čert to všechno vzal, teď půjdem pařit!
Do téhle kategorie lze zařadit i nezasloužený úspěch, hrdina je totální, nesympatická trubka, která nic moc pozitivního nespáchá a zasloužila by osudem vymrskat, ale autor mu z nějakého důvodu naservíruje všechno na zlatém podnosu.
Možná existuje i opačná varianta, kdy je hrdina ve finiši až nezdravě deprimovaný vzdor všem dosaženým úspěchům, ale na takový konec jsem ještě nenarazila. To už ho spíš autor nespravedlivě potopí a neumožní mu uspět, ačkoliv se dotyčný snaží ze všech sil a neudělal objektivně vzato nic zlého. Nehrajte si na markýze de Sade, nihilismu je dost ve skutečném světě.

Nu a čtvrtá věc, která vám to v tomhle směru může podle Brandona McNultyho u čtenářů pokazit, je manipulativní cliffhanger.
Dokonce i když plánujete s vašimi hrdiny pokračovat v nějaké další knize, považuje se za slušné aktuální dobrodružství uzavřít a rozřešit jeho hlavní dějové linky.
Nemůžete nechat čtenáře s pocitem, že se dozvěděli úplné kulové, že investovali čas do příběhu, který jim nakonec nedá odpovědi a musí si počkat na nějaké "možná příště".
Pokud váš hrdina celý děj honí hnusného mafiána, aby se mu pomstil za svou rodinu, nemůžete ve finále, když je onen mafián zdárně mrtvý, říct: "Jé, to byla falešná stopa, ve skutečnosti to udělal jeho výš postavený boss nebo jiný mafián, o kterém jsme do téhle chvíle ani neslyšeli - chcete vědět, jestli i tohohle týpka hrdina dostane? Přečtěte si mou další knížku!"
Co naopak udělat můžete, je mít nějakého o level vyššího bosse, který na konci příběhu plánuje, jak se hrdinovi pomstít za smrt jeho schopného poskoka. Původní příběh je dostatečně uzavřený, hrdina se pomstil vrahovi svých rodičů, potenciál pro další díl existuje, ale bez spalující frustrace, že nevíme, jak to dopadlo.
Ale i slabý cliffhanger může být nasírací, když se špatně udělá. Vybavte si závěr prvního Ironmana, kdy Tony zahodí kartičky s připravenou řečí a vyhrkne: "Pravda je, že .... já jsem Ironman!"
A teď si představte, že střih na titulky přijde ještě dřív, než Tony dořekne druhou půlku věty.
V prvním případě můžeme zábavně spekulovat, jak svět na Tonyho prohlášení zareaguje, ale neštve nás, že to nevíme. V druhém případě se budeme zhruba rok užírat dohadovánám, zda se přiznal nebo ne.

Jestli vás někdy naštval konec filmu nebo seriálu se snad ani nebudu ptát, ale co vaše vlastní příběhy? Napsali jste někdy konec, se kterým nejste tak docela spokojení? Nebo jste se při psaní finále zasekli a nevít, jak to vlastně ukončit? Případně se vám některý konec znelíbil až s odstupem času?