Jak nebýt trapná ani nudná

Detaily, detaily, detaily

Přizávám, že tohle je moje slabé místo. Miluju detaily a dokážu jich do svých příběhů narvat mraky, zvlášť pokud jsou to informace z oboru, ve kterém jsem doma.

Což není nutně špatně, ale občas se musím zabrzdit a zamyslet se, jestli tohle všechno ještě slouží příbehu, charakterizaci postav nebo budování atmosféry, nebo prostě exhibuju a cpu čtenáři do ksichtu, kolik jsem si toho dokázala nastudovat :-).

Hodně zdejších příběhů je kritizováno za to, že začíná zevrubným popisem hlavní hrdninky - Ahoj, já jsem Nikča, jsem úplně obyčejná holka, měřím 165 cm, mám tyrkysově modré oči, růžové vlasy, ... pak většinou následuje scéna ranního vstávání, s pečlivým popisem outfitu a make upu, často doplněná nějakou fotkou z Pinterestu.

Tohle je sice spolehlivý odpuzovač náročnějšího čtenáře, ale není potřeba upadnout ani do druhého extrému a zjevu postav se úplně vyhnout.

I to, jak postava vypadá a jak se obléká, může být dost podstatnou součástí její osobnosti a čtenáři o ní hodně řekne. Nosí jedno propocené triko celý týden nebo by na sebe nevzal jeden kousek dvakrát?

Pro řadu lidí, nejen těch fiktivních, může být oblečení i jistou formou brnění. Za křiklavé oblečení mohou schovat nízké sbevědomí, za přísně střižený kostýmek nejistotu, speciální kategorií jsou různé uniformy, které z člověka udělají součást masy. Mimochodem různé profesní stejnokroje jsou skvělý převlek, pokud se má vaše postava někam nepozorovaně dostat - nikomu nebude divný další doktor nebo sestra v nemocnici, pošťačka s brašnou, co chodí po ulici (pokud to nebude v podivnou denní dobu). Jakmile máte stejnokroj, jakoby ztratíte tvář.

Přehnaná péče o zevnějšek, kdy ani vlásek nesmí jít špatným směrem, naznačuje až chorobnou potřebu kontroly. Určitě vás napadnou i další příklady.

Proto vůbec nevadí, když popíšete, jak nějaká postava vypadá a jak se obléhá, ale mělo by to mít důvod. Ideálně by protoměla mít důvod ta samotná postava. A ten důvod by neměl být: "Čumte, jak je moje hrdinka/její love interest děsně cool a sexy."

Všechno tohle platí v bleděmodrém pro popis místností a domů, ukázat, jak někdo žije může být super způsob charakterizace - má v bytě bordel nebo až úzkostlivý pořádek? Jakou má výzdoby na stěnách? jaké má doma knížky? Pokud jde o dospělou postavu, co si byt zařizovala sama a za svoje, máte ještě širší pole působnosti.

A zase platí, pokud vám jde jen o to, ukázat, jak cool a vystajlovaný má vaše hrdinka pokojíček, strčte si popisek/obrázek svého vysněného pokoje do nějaké privátní složky, kde se jím budete kochat, ale necpěte ho čtenářům.

Pokud jde o lokace, ve kterých se příběh odehrává, úplně nejlepší je, když je sami znáte. Ale pokud jste krom výletu do Prahy v osmé třídě nebyli dál než v okresním městě a vážně nechcete zasadit příběh do své rodné Lhoty u Prčic, nezoufejte.

Jelikož píšu převážně fanfikce, většinu času se pohybyju v částech světa, kde jsem nikdy nebyla a zatím mi to o hlavu nikdo neomlátil.

Vlastně máte tři možnosti jak stvořit místo, kde se váš příběh bude odehrávat a volba dost souvisí s tím, jaký žánr píšete. Pokud je to sci-fi nebo fantasy, pak máte vlastně volnou ruku a můžete s i všechno od A do Z vymyslet - což nemusí být až tak super, jak to zní, stvořit fungující, uvěřitelní fiktivní prostředí je celkem fuška.

I pokud píšete příběh z našeho současného světa (nebo i z historie) pořád je možné, zasadit ho do vymyšleného místa, které se jen nějakou reálnou lokací inspiruje. Výhodou je, že se máte čeho držet při "budování", ale zároveň si hodně detailů můžete uptavit podle své fantazie a potřeb příběhu. A nikdo si nemůže stěžovat, že tak či onak to někde přece nevypadá - náměstí se možná podobá tomu v Hradci Králové, ale vyjste z obliga, protože tohle je přece Biskupský Kostelec a žádný Hradec.

Další dvě možnosti znamenají, že si přece jen budete muset nastudovat pár informací o konkrétní lokalitě. V obou případech si vyberete jako dějiště svého příběhu nějakou reálnou lokalitu, pokud píšete ff, tak máte umístění děje více méně nadiktováno (ale i s tím se dá pracovat, viz třeba skvělý "Případ pražského domu" od Mia Mam,  které se podařilo věrohodně přilákat Sherlocka holmese do Čech, https://johnlockpositive.wordpress.com/2014/03/27/pripad-prazskeho-domu-prolog/).

Takže pokud už si za dějiště povídky veberete třeba Londýn, New York nebo Dubaj, máte pořád dvě možnosti - vyhnete se výběru konkrétních, existujících ulic a čtvrtí a stvoříte si nějakou fiktivní adresu, která ale bude způsobem výstavby, atmosférou a životním stylem svých obyvatel odpovídat duchu daného města - tím se zase vyhnete stížnostem znalců, že takhle to tam přece nevypadá.

A nebo vás čeká důkladná příprava a vy strávíte pár hodin s internetovým vyhledávačem, fotomapami a obrázky dané čtvrti, abyste zvolené místo vylíčili co nejlépe. (Pokud potřebujete nějaké info ze spisovatelského hlediska o Londýně, doporučuju tenhle odkaz: https://archiveofourown.org/works/3800917/chapters/8465410, průvodce je primárně určený pro Sherlockiany, ale poslouží i ostatním)

Já preferju poslední způsob, ale netvrdím, že je ten nejsprávnější. jen vyhovuje mojí hnidopišské, po inforamcích bažící nátuře. někdy pátrím po správné lokaci pro svou povídku strávím až nezdravě mnoho času a kolikrát odbočím úplně jinam. leckdy najdu reálná místa tak fantastická, až lituju, že se mi do dané povídky nehodí, ale uložím si odkaz, udělám poznámku a zužitkuju to někdy příště).

Ani tahle poslední varianta neznamená, že úplně škrtnete fantazii - to, že dokonale popíšete fasádu secesního domu tak, jak vám jí ukázal Street View, neznamená, že si nemůžete vymyslet, co se bude dít uvnitř - je fuk, že tam v reálu sídlí zubař, vy tam potřebujete advokátní kancelář - je to typ domu i sousedství, kde by docela dobře mohla sídlit, tak proč ne.

zmíníte, že v přízemí je pekařství, naproti přes ulici trafika a ony tam opravdu jsou, dodá to scéně příjemně na reálnosti.

Jak to máte s dějištěm vašich příběhů vy? Kolik si toho vymýšlíte? A jak moc jste posedlí detaily?