Jak nebýt trapná ani nudná

Současné královské rodiny, část 3. - Skandinávie

Stejně jako v předchozích dvou kapitolách, než se pustím do trojice severských královských rodin, hodím vám sem trochu (doufám) užitečné teorie.
Jelikož láska vzdor překážkám, domluvená manželství a spol. jsou snad nezbytnou přísadou značné části královských povídek, pojďme se mrknout na to, jaká byla realita.
Už jsem několikrát mluvila o tom,že dnešní princové a princezny už neuzavírají dohodnutá manželství s jinými princi a princeznami. Berou si neurozené partnery, které poznali třeba během studií, potkali na večírku nebo je seznámil společný kamarád.
Manželství jako politická aliance dvou států pomalu vyšla z módy už během 19. století, byť na té urozenosti se ještě pár desítek let trvalo.
Na tomhle místě musím upozornit, že názor na to, kdo je pro koho dost urozený se v čase dost vyvíjel. Třeba ve středověku si králové často brali „pouhé" hraběnky a nikdo ani nemrkl.
To souvisel s tehdejším uspořádáním vlády a moci, ale velmi primitivně řečeno, v té době existovala řada vlivných poloautonomních hrabství – jejich majitel sice byl formálně leníkem nějakého vyššího pána (obvykle krále), ale zdaleka na něm nebyl závislý a král tyhle lidi potřeboval k udržení vlastní moci.

Čím efektivněji držel král moc ve vlastních rukou, tím víc klesala samostatnost a moc jeho leníků a stávali se z téměř rovných partnerů poddanými (sice urozenými, ale ve společenské hierarchii přece jen níž). Tudíž už jejich děti nebyli vhodnými manželskými partnery.
Zhruba v 16.-17. se ustálil názor, že pro krále je vhodná jen dcera jiného vládce suverénního (tj. na nikom nezávislého státu – většinou jiného krále, ale existovala i suverénní knížata a vévodové a na území dnešního Německa (v tehdejší Svaté říči římské) existovala šlechta s ještě podivnějšími tituly – falckarbě, markrabě či purkrabě. A také kurfiřt – což byl titul extrémně důležitý, protože kurfiřti volili hlavu říše (původně jich bylo 7. od 17. století pak 9).
S těmihle pořádky rázně zametl, mnou už několikrát zmíněný Vídeňnský kongresu roku 1815. Nějaké novoty v uspořádání Evropy zavedl už Napoleon (stvořil nějaké nové státy, jiné zrušil, pár panovníků povýšil na krále atd.) a bylo potřeba v tom chaosu zjednat pořádek, pokud možno takovým způsobem, aby se předešlo budoucím válkám a revolucím – královský statu některých bývalých knížat a kurfiřtů byl potvrzen, států se nově zrevidovaly hranice a některé německé ministátečky byly zrušeny – jejich majitelé měli nadále jméno a titul, ale náhle už nebyli suveréni, ale něčí poddaní.
Asi žádné předcházející století nebylo tak posedlé urozeným rodokmenem, jako právě to 19.. Ale spolus touhle snahou udržeti si perfektní urozenost, rostla i nová kasta bohatých lidí, úspěšných průmyslníků, podnikatelů a finančníků, kteří byli často bohatší než kdejaký hrabě (ale buďme fér, nejeden chytrý a činorodý hrabě se zdárně pustil do podnikání, nebyly to jen samí zdegenerovaní nekňubové). Řada z těhele nových lidí dosáhla na šlechtické tituly a často uzavírali manželství se členy starých, vznešených rodin.
Člen vládnoucí rodiny, který si vybral nedostatečně urozenou životní partnerku, nebyl úplně v háji a v zásadě měl několik možností – společnesky nejvíce tolerovaná varianta byla, udělat z oné dámy svou milenku, o něco víc pokrytecké bylo přihodit k tomu i oficiální, rovnorodou manželku.
Ale kdo nechtěl přistoupit na takovou šaškárnu a měl dost silnou vůli, šel cestou tzv. morganatického manželství. Ačkoliv existovaly i ženy, které si vzaly níže postaveného manžela, víc se ta situdace řešila u mužů – ti totiž bývali v následnické linii a šlo tu o práva případných budoucích dětí. V případě morgantatického manželství nezískává manželka a děti stejný status jako manžel – pokud on je kupříkdadu princ bavorský, jeho manželka se nestane princeznou, ani společné děti a ty také nebudou mít nárok na místo v bavorském následnickém pořádku. Obvykle dostal takový princ pro svou ženu a společné potomky nový, nižší (obvykle hraběcí) titul.
Arcivévoda Jan Habsburský (1782-1859), dostal roku 1829 od svého bratra císaře Františka I. po desetiletém vytrvalém snažení a přemlouvání svolení k s Annou Plochlovou (1804-1885), dcerou pošmistra s Aussee. Anna byla povýšena nejprve na svobodnou paní z Brandhofu, později na hraběnku z Merana a tento titul pak dostal i její syn. Rod hrabat z Merana dodnes existuje.
Obecně bylo lépe přijato pokud se k morganatickému manželství rozhodl některý mladší syn, který nebyl na prvním místě v následnickém pořídku. Občas se k morganatickému manželství odhodlali už starší, ovdovělí králové, kteří už měli (často dospělé) děti z urozeného manželství.
Příležitostně mohla hlava rodu rozhodnout, že původně morganatické manželství a děti z něj budou prohlášeny za rovnorodé. To se stávalo vzácně, buď jako odměna za zásluhy nebo nouzové řešení, když byl rod na vymření (velkovévoda bádenský tak roku 1817 adoptoval své příbuzné z morganatické větve von Hochberg, protože on ani jeho bratr neměli mužské potomky. Hochbergovská větev pak vládla v Bádensku až do zániku monarchie a dodnes existuje).