Jak nebýt trapná ani nudná

Činy hovoří hlasitěji než slova

Tohle moudro určitě pronesly už stovky reálných lidí i fiktivních postav, ale vůbec neškodí si ho připomenout, protože v psaní platí úplně stejně jako v životě.
Ono je vždycky snazší něco prohlásit než to dokázat a i my autoři se často prohřešujeme tím, že něco plácneme, místo abychom to čtenářům názorně předvedli.

Asi nejběžnější průšvih tohohle typu je charakterizace postav. Přiřadíme hrdinům nějakou vlastnost, ale dotyčný jí nějak není schopem předvést, když by byla k užitku - sebevědomá dívka se nechá zahnat do kouta na první dobrou, génius dělá rozhodnutí na úrovní pětiletého děcka, statečný rek vezme do zaječích, moudrý mentor má permanentně hysterické záchvaty atd.
běžná začátečnická chyba, které se ale občas nevyhnou ani placení profesionálové.
Ve Wonder Woman 1984 je pověstná scéna, která má divákům ukázat, jak je Barbara vtipná a Diana to na ní oceňuje. Jenže nejspíš nikdo z kreativního týmu nedokázal vymyslet slušný vtip, tak scéna začíná smíchem, po kterém Diana prohlásí: "S tebou je taková legrace!" a po zbytek filmu se nám nedostane jiného důkazu, že má Barbara smysl pro humor.
ještě křiklavější případ se přihodil v poslední epizodě seriálu Sherlock. Je, nám řečeno, žer detektivova utajená sestra Eurus má schopnost každého zmanipulovat během pětiminutového rozhovoru, čímž je vysvětleno, že ovládla své strážce v supertajném vězení a vesele ze zákulisí ovlivňovala dění snad od první epizody.
To zní jako ukrutně cool schopnost. Hrozně bych chtěla vědět, co řekla Jimu Moriartymu, že totálně zvrátila jeho plány ohledně Sherlocka za pouhých pět minut. Jenže nic takového nám seriál neukáže, musíme prostě věřit, že to tak je a basta.
Na vlastní oči spatříme až to, jak Eurus trápí své bratry a Johna, jak má v hrsti velitele věznice, protože má za rukojmí jeho manželku. jenže v ten moment má už k ruce desítky poslušných pohůnků, které prostě nějak "zmanipulovala". Ale to není zajímavé, poskoky na špinavou práci a týrání hrdinů má v repertoáru kdejaký padouch. Ale kdyby nám ukázali, jak Eurus začala, jak se ze superstřeženého vězně stala paní situace, to by teprve byla pecka.
Jenže napsat něco takového, to už je dřina. Ale jde to, třeba v devadesátkové klasice Mlčení jehňátek nám to názorně předvede Hannibal Lecter - který stráví devadesát procent svého času na plátně za katrem, ale zdárně hýbe všemi figurkami, kterými může, chopí se každé šance, co se mu naskytne, až zorganizuje svůj parádní útěk.
Někdo může namítnout, že příliš pozornosti na Eurus by kradlo prostor hlavním postavám, tak to autoři vzali zkratkou. Ale to neplatí - jednak Eurus, nová postava, kterou do té chvíle nikdo neznal a nikoho nezajímala, beztak ukradal celý díl. A hlavně všechny předchozí důležité záporáky jsme taky viděli v akci, bylo nám názorně ukázáno, co jsou jejich schopnosti, přednosti a cíle.
U jiném kontextu by to tolik nevadilo, nikdo nepotřebuje vědecké vysvětlení superschopností komiksových hrdinů, nepotřebujeme vědět, na jakém základě funguje magie ve světě Harry Pottera )ačkoliv nastínění nějakých pravidel neškodí), ale to jsou světy, u kterých se autovaticky počítá s větší ochotou diváku potlačit nedůvěru, uvěřit v neskutečné. Seriál Sherlock byl vždycky o dedukcích a logice, názorně nám předváděl Sherlockovy myšlenkové pochody a prozrazoval nám řešení hádanky. V tomhle kontextu je prosté oznámení "dokáže manipulovat lidi" strašně nevěrohodné a pro fanoušku frustrující.
Takže, jak by řekl klasik: "Tudy ne, přátelé!"

Nutno ovšem přiznat, že řadě lidí tohle vysvětlení stačilo a nepotřebují se v tom rýpat. Někomu zkrátka stačí hezké řečičky a skutky už nevnímá (podle toho pak občas dopadají  volby).
Tak se občas stane, že lidi hrdinům nerozumí, protože se chytí nějaké obecné chrakterisky, kterou vysloví určitá postava a tvrdohlavě na ní lpí, i kdyby se hrdina na hlavu stavěl.
Přitom daná postava se ve svém hodnocení může mýlit nebo dokonce záměrně lhát, aby jinou postavu ponížila nebo vyzdvihla dle svých záměrů. Dokonce ani, kdy hrdina chrakterizuje sám sebe, nemusí mít pravdu - přeceňuje se, podceňuje nebo si dělá legraci (viz Sherlockovo legendární: "Nejsem psychopat, ale vysoce funkční sociopat, vygoogli si to!")
Klasický případ je mnou už rozebraný Steve Rogers, který je pro mnoho diváků synonymem poslušného vojáka, co bez řečí plní rozkazy. Přitom kdyby to byla pravda, tak strávil Druhou světovou poskakováním v punčocháčích po jevišti a líbáním kojenců pro štěstí.
Všechny činy, které ho doopravdy definují, spáchal proti vůli autorit a pokud přece jen někdy udělá, co se mu řeklo, tak jedině proto, že to sám vyhodnotil coby správnou věc.
Tuhle myšlenkovou pohodlnost samozřejmě můžete jako autoři využít a vybudovat na rozporu mezi slovním hodnocením a reálnými čině zajímavý zvrat nebo nečekaného záporáka (viz třeba povídka "Vrah jsi ty!" od E. A. Poea, ačkoliv jeho Charlie Goodfellow je na dnešní poměry až moc okatý).

Ale nejen charaktery postav můžou trpět rozporem mezi slovy a činy. Vlastně jakákoli akce nebo emoce, nedbale popsaná ztrácí na síle. Protože stejně jako můžete narazit na čtenáře pohodlné, vyskytují se i četenáři paličáci, kterým nestačí, že tisíkrát zopakujete, jak velká láska panuje mezi hlavními hrdiny, když se vůči sobě chovají totálně toxicky. Nestačí napsat, že nástup Černého Jiří na trůn Slavónie byla naprostá tragédie, když nedokážete uvést jedinou věc, kterou udělal špatně.
Všechny padouchy ukažte publiku pěkně v akci, předveďte co nejnázorněji, proč jsou to takoví hnusáci. Vyhněte se tomu, že o nich tak ostatní postavy jenom mluví.
A naopak, hrdinové, jejich přátelé a moudří mentoři musí stejně jasně předvést, proč by jim měl čtenář fandit. Tohle je příběh, ne předvolební kampaň.
Kdykoliv váš hrdina prožívá nějakou silnou emoci - hněv, lásku, strach, radost, snažte se dobrat toho, proč to tak cítí a naservírujte to čtenáři. Vyhněte se povrchním popisům jak moc vraštil obočí nebo kolik slzí prolil (tedy pokud tak nepopisujete někoho, komu nemáme vidět do hlavy a nezbývá tak, než popsat exteriér).