Jak nebýt trapná ani nudná

Fanfikce potřetí

Za tuhle kapitolu a vlastně nejen za ní (už jsem tu použila řadu dalších jeho postřehů), je zodpovědný velice podnětný youtouber The Closer Look.
Včera jsem zkoukla jeho starší video o tom proč je Batman v podání Zacka Snydera tak mizerným exemplářem oné kultovní postavy.

Při sledování jsem si uvědomila, že podobným problémům při psaní postavy, kterou stvořil někdo jiný, čelí i fanfikční autoři. Ale vlastně každá adaptace knížky nebo komiksu, vlastně i jakýkoliv remake a dokonce i sequely a spol., které má na svědomí jiný tvůrčí tým než původní dílo, jsou svého druhu fanfikce (až na to, ža dotyční za to dostanou zaplaceno).

Společným jmenovatelem toho všeho je, pokud možno nepos*at charakter, který není naše dochovní dítko.
Já sama píšu ff čistě pro zábavu, relaxaci a nějakou tu interakci s čtenáři, ale objektivně jí považuju za nesmírně užitečnou tělocvičnu i pro lidi, kteří chtějí tvořit vlastní originální díla.
A speciálně pro práci s charaktery je kvalitní fanfikce mimořádně tvrdý tréning - naučíte se pracovat s postavou, která vám nemusí úplně sednout, které třeba ani moc nerozumíte, ale když se o to ani nepokusíte, tak vám to čtenáři, kteří tu postavu milují, dají sežrat i s botama.

I ve vlastní tvorbě se jednoho dne nejspíš dopracujete k tvorbě postavy, se kterou máte velice málo společného (dost možná to bude protivník vašeho hrdiny). Jenže, aby tahle postava nevyšla jako dvourozměrná karikatura, musíte se i téhle podivné existenci nějak dostat pod kůži a psaní ff, může být velmi dobré cvičení v tom, jak udržet konzistentní postavu, která jedná a myslí úplně jinak, než byste to udělali vy.

The Closer Look (TCL) konstatuje, že Snyderův Batman vypadá velice cool, má super kostým a zřejmě by většině ostaních inkarnací nakopal zadky, ale selhává ve třech ze čtyř základních pilířů tvořících postavu Bruce Wayna z komiksů.
Za ně TCL považuje intelekt, fyzickou zdatnost, odhodlání a morální integritu a Snyder dokázal doopravdy dobře podat jen tu fyzickou zdatnost.
Komiksový Batman je vlastně detektiv, nejlepší pátrač celého DC universa a v jeho nejleších dobrodružstvích je to znát. Kolikrát neporazí své protivníky (často nesrovnatelně mocnější) silou, ale právě intelektem - v epizodě jedné kreslené série je zajat hned celým týmem padouchů a stráví většinu stopáže v poutech. Nicméně dovede rafinovaně rozeštvat své hlídače a jednoho z nich přimět ke zradě. Na závěr se dokonce dozvíme, že býval mohl okamžitě uniknout, ale to by se mu padouši zase rychle rozutekli, proto s nimi raději hrál rafinovanou hru, aby je mohl sebrat všechny naráz.
Batman má vždycky nejen plán akce, ale i několik záložních variant, kdyby se něco pokazilo. V BvS se sice nechová jako idiot, nedělá debilní chyby, ale taky neudělá nic doopravdy rafinovaně promyšleného, čím by prokázal svůj intelekt.
Ani jeho nezlomné odhodlání není podle TCL vyjádřeno dostatečně a spatříme jen maličký střípek, kdy v úvodní sekvenci BvS vidíme Bruce jen v civilním obleku bez všech batmanovských udělátek běžet vstříc zkáze, ze které ostatní prchají.
Batmanova morální integrita je téma tak obsáhlé, že  by se mu dala věnovat celá kapitola a já chci jednak psát o něčem jiném, druhak nejsem žádný expert na DC komiksy. Tak to jen stručně shrnu.
Batman nezabíjí. Pokud je mi známo, porušil toto své pravidlo v komiksech jen minimálně a vždy šlo o dost extrémní situace. Na Bruci Wayneovi je pozoruhodné právě to, že se nikdy nenechal k zabíjení strhnout ani po té, co utrpěl nepředstavitelné ztráty z rukou gothamských padouchů.
TCL vyčítá Snyderovi, že uděla z Batmana zabijáka ne proto, že by to mělo příběhový důvod, ale jen aby byl celý film drsnější a temnější, t.j. ve Snyderových očích víc cool. Je to o to horší zločin, že temný a ponurý příbeh by se dal odvyprávět i bez téhle zbytečné změny.

Na TCL mě baví i to, že pokud filmu ve své videoeseji vyčte nějaký nedostatek, obvykle věnuje druhou půlku stopáže tomu, jak by šel zmíněný nedostatek napravit bez příliš velkých zásahů do děje.
Pro BvS navrhuje, aby Batman zůstal věrný svému morálnímu kodexu a Superman měl být první osobou, u které zvažuje porušení své zásady. Protože Supermana by nezadrželo žádné pozemské vězení a jako jedinou možnost jak eliminovat jeho hrozbu, vidí Bruce jeho smrt - přinejmenším by měl Batman pěkné morální dilema.
Ovšem ještě lepší nápad rozvíjí TCL následně, kdy říká, že by celý koncept Batman vs Superman hodil do koše a společný film obou hrdinů by pojal ve stylu  buddy cop movie - kdy mrzoutský, osamělý Batman ne úplně dobrovolně spojí síly s neochvějeně optimistickým Supermanem proti Lexi Luthorovi (velká část videa rozvíjí podrobnosti tohohle nápadu včetně vztahu mezi oběma hrdiny, uplatnění Batmanova intelektu, schopnosti plánovat a dalších předností a musím, říct, že takový film bych bývala ráda viděla).

Na druhou stranu, napsat postavu, které nemá alespoň něco málo z nás, snad ani nejde. Tomu se asi nevyhne ani nejlepší autor.
Vlastně si vzpomínám na jednu zajímavou radu ze sekce tvorby postav, že si má člověk do dvou sloupečků vypsat asi pět nebo šest svých jak kladných tak záporných vlastností a následně něco ze svých chyb přidělit svému hrdinovi a některé ze svých předností naopak dát jeho protivníkovi.

Jenže, jak to udělat při psaní ff? Jak psát postavu, tak aby jí fanoušci poznali a současně jsem se do ní coby autor dokázal(a) dobře vžít?
Nevím, jestli je to dostatečně univerzální rada, ale skoro vždycky se dá najít mezi vámi a postavou nějaký společný jmenovatel, něco, co máte stejně. Jen je to někdy jednodušší a jindy těžší.

Jsem uzavřený introvert, s vemi mizerným smyslem pro humor a téměř nulovou schopností flirtovat. Asi chápete, že se mi daleko líp vžívá do kůže Steva Rogerse než Tonyho Starka :-)
Do Steva se mi zkrátka báječně projektuje, tím spíš, že ve filmech jeho charakterizaci poněkud odflákli a tím dali autorům ff dost slušnou volnost, kam tu postavu posunout.
Ale musím si dávat bacha, možná skvěle rozumím Stevově odtrženosti od světa (taky si někdy připadám, že jsem se vyskytla ve špatném století), pořád je mezi námi dost rozdílů a v řadě situací bych jednala docela odlišně. Chybí mi jeho paličatost, odhodlání i odvaha.
Já bych se s nemlátila s týpkem dvakrát větším než já v zadní uličce za kinem, já bych vzala roha. Rozhodně bych neskákala za nepřátelské line, abych někoho zahránila (s čestnou výjimkou svých dětí) a kdyby mi Tony strčil pod nos tu zatracenou Sokovijskou smlouvu, tak to prostě podepíšu, ne proto, že souhlasím, ale abych už měla konečně pokoj od jeho agitace.
Možná Stevovi rozumím o něco líp než jiným postavám, ale stejně si musím dávat pozor, abych ho nepřipravila o jeho hlavní vlastnosti.
Extrovert Tony je pro mě mnohem větší oříšek. Jak mám věrohodně psát vtipkujícího a flirtujícího týpka, když ani jedno sama neumím? Přesto se mi podařilo najít klíč, díky kterému si občas troufnu napsat něco i z Tonyho perspektivy - ješitnost.
I já jsem ješitná jak sviňa a potřebuju občas pomasírovat ego jak ono prasátko drbání. A podobně jako Tony Stark si cením intelektu, je pro mě děsně důležité být ta chytrá. Miluju, když můžu předvést, že toho vím víc než ostatní, když mám pravdu, kduž můžu prohlást: "Já vám to říkala."
Ten pocit, když jste nejchytřejší člověk v místnosti a všichni kolem vás jsou totální blbečci. Je to skvělé i frustrující současně a přesně takhle se cítí většinu času Tony Stark.
Ale (a to je dost možná jen moje osobní projekce) je za touhle pózou nejistota, strach, že když nejsem nejlepší, nejsem dost dobrý. Tonyho arogance je dost možná jen obrana křehkého ega. Otec ho nedokázal za svého života pořádně docenit a Tony si musí neustále všemi způsoby dokazovat, že je jednička. Nemám v žádném případě jeho šarm ani hodnotu IQ, ale tomuhle dovedu rozumět perfektně.

V rámci téhle kapitoly jsem si dala takové mentální cvičení a doporučuju vám to taky zkusit. Projděte si důležité postavi ve svých oblíbených fandomech, najdete někoho komu fakt nerozumíte, nemáte ho rádi a když píšete, tak dotyčného buď vynecháte nebo odsunete někam na okraj (případně ho podáte jako jednorozměrného hajzla) a teď se zkuste zamyslet nad jeho perspektivou.

Zjistila jsem, že pro mě je takovým oříškem Jim Moriarty z BBC Sherlocka. Ještě nějak dokážu pochopit jeho literární předobraz, intelektuálního profesora matematiky, muže řídícího věci z pozadí. Ale tenhle elektrizující psychopat v geniálním podání Andrewa Scotta je pro mě děsně neuchopitelný. Asi mám víc postřehů (na základě špatných fanfikcí), jaký by být v žádném případě neměl, než jak bych ho vlastně napsala já.
Chápu ten příval Mormor povídek, kde ho autoři párují s jeho pravou rukou Moranem - ship vzniklý na základě Doylových povídek, nikoliv seriálu, kde se Moran objeví jen v extrémně nezajímavm štěku.
Pro normálního člověka je příliš těžké proniknout do mysli chladnokrevného psychopata, kterému na nikom nezáleží, tak Moriartymu aspoň napíšou romaci s obdobně nebezpečným sniperem, protože tomu už rozumět dokážou.
Otevřeně přiznávám, že jsem Moriartyho ještě pořád nerozlouskla, ale tuším, že bych i na něj šla přes osamělost. Možná touží po někom, kdo by byl na jeho levelu, prot je tak posedlý Sherlockem a jeho zlákáním na "temnou stranu", jenže je současně neschopný skutečného vztahu k druhé osobě, i kdyby to dokázal a Sherlocka získal, v ten moment by jeho zájem vyprchal a ulovená kořist by ztratila svou cenu.

Tak a teď se pochlubte vy, které fiktivní postavě nerozumíte? Komu se nedovedete dostat do hlavy? A kdo se vám naopak píše skvěle?