Jak nebýt trapná ani nudná

Padouch jako ze škatulky

Tvorbě záporáků jsem sice už kapitolu věnovala, ale protože většina dobrých příběhů si žádá kvalitního antagonistu, není na škodu se k tématu vrátit.
Naprosto otevřeně přiznávám, že si opět půjčuju odjinud. Konkrétně z Youtube kanálu fantasy autora Jeda Herneho, ale jeho klasifikace základních typů padouchů mi přijde zajímavá a věřím, že by se tu leckomu mohla hodit (okamžitě jsem začala přemýšlet, kam spadají oponenti hrdinů v mých vlastních příbězích).

Podle Jeda se dají padouši rozdělit do následujících pěti kategorií:

1) Přírodní síla - mocná destruktivní entita, se kterou nelze vyjednávat, dohodnout se, rozmluvit jí její úmysly.
Tahle kategorie zahrnuje jednak opravdové síly přírody, třeba tajfuny, požáry, dravá zvířata více méně reálná (jako třeba žralok z Čelistí) nebo fiktivní (Godzilla). Ale spadají sem i některé záporné bytosti jako třeba Sauron, tak jak je vylíčen v Pánovi Prstenů nebo třeba mozkomoři z Potterovek.
Hlavním úskalím při použití tohohle typu protivníka je, že popis konfliktu se může stát příliš monotónním a chybí tu osobnější vztah s hlavním hrdinou (ano, hrdina může nenávidět ohen, protože v něm přišel o otce, ale ohni je to buřt, nemá vědomí - pokud tedy nepíšete fantasy).
Tady si dovolím jednu osobní vsuvku ohledně filmových bestií, děsně mě irituje jejich "polidšťování" - podsouvání lidských citů a motivací tvorům, kteří je zkrátka nemají. Ještě tak tak zkousnu vraždící kosatku, která se mstí lidem, co jí ulovily mládě, protože jde o značně inteligentní tvory s příslušně vybavenou pamětí. U žraloka nebo anakondy už mě to štve a jde to příliš za hranici mého "potlačení nedůvěry".
Vlastně je z dramatického hlediska i škoda tohle dělat. Bestie, která se chce akorát dobře nažrat, je dle mého daleko děsivější, její hlad neokecáte. (a pak vám snáz spolknu, že je tahle bestie až podezřele inteligentní a vynalézavá, ale i tady s mírou, telepatie a věštecké schopnosti už jsou za čárou).
Výhodou tohohle typu protivníků je, že celkem snadno vyvolávají ve čtenářích patřičný stupeň strachu sami o sobě, většinou nepotřebují složitě představovat své motivace a psychologii a vy můžete tím pádem dát o to větší prostor svým hrdinům, jejich vztahů, myšlenkám a osobnímu vývoji (troufám si, říct, že je to v příbězích s tímhle druhem padoucha tak trochu nutnost, pšíšete postavu pod velkým tlakem, aniž byste se museli se zdrojem toho tlaku moc crcat).

2) Falešný spojenec - tady název říká všecho, jde o postavu, které hrdina věřil, ale ona se obrátila proto němu (profesor Quirrel z Potterovek, Saruman z Pána Prstenů atd.)
Hlavní nevýhodou tohohle typy je obtížné zpracování. Musíte dobře vybalancovat obě strany mince, musí tu být nějaký základ pro počáteční důvěru k téhle postavě, abych byli překvapení její zradou, ale současně různé náznaky, že z nějakého důvodu v budoucnu obrátí (případně už dávno obrátila, jen to zatím skrývá).
Pokud tenhle balanc neudržíte, buď bude jako padouch příliš předvídatelný nebo to čtenářům přijde natlačené na sílu, jen kvůli šokovému efektu.
Výhodou takového záporáka je skvělý (pokud to správně napíšete) dějový zvrat. Zrada důležitého spojence mění všechno, hrdina musí kompletně překopat svoje plány, zažívá osobní krizi a najednou pochybuje, kome se dá ještě věřit.
Falešní spojenec bývá málokdy přímo hlavním záporákem, spíš jen jeho spojencem nebo se z něj stane třetí strana konfliktu, která jen chce urvat něco pro sebe ve stylu "když se dva perou, třetí se směje", ale pokud si to vážně dobře promyslíte, může to být i pravý padouch, který jen tají svou skutečnou identitu.

3) Temné zrcadlo - velice zajímavý druh, zvrácená, pokroucená verze některé z kladných postav, která ukazuje, kým se hrdina sám snadno mohl stát, kdyby se věci odehrály jinak.
(což mi připomíná jeden postřeh, že kvalitní záporák bývá často hrdina, který prožil jeden extrémně špatný den).
Nejtypičtější příklady jsou Darth Vader, Glum nebo Dolores Umbridgeová - ta samozřejmě není zrcadlem Harryho, je temným obrazem Minervy McGonagallové.'
Riziko při volbě takového oponenta? Při líném zpracování z toho může vylézt klišé: "Nejsme až tak rozdílí, ty a já! Muhahaha!"
Při dobrém zpracování ale takové zrcadlo může skvěle zdůraznit osobní růst vašeho hrdiny a taky nabídnout jinou perspektivu. Může i v hrdinovi vyvolat pochybnosti, zda se vždycky rozhodl správně (zvlášť pokud se padouchovi zdánlivě daří).

4) Anti-padouch - je postava, která má řadu pozitivních kvalit, obdivuhodných vlastností a leckdy i ušlechtilé cíle, ale jde k nim často obtížně stravitelnými metodami a hlavně jde proti cíli našeho hrdiny  - třeba pokud naším protagonistou bude lupič prchající před spravedlností, policajt, co ho honí bude anti-padouch jak vyšitý a to ani nemusí mít zvlášť pochybné metody. Taky do sportovních filmů a podobných žánrů se anti-padouši celkem hodí, protože soupeř hlavního hrdiny v soutěžní disciplíně nemusí být vůbec morálně zavrženíhodný, stačí fakt, že tu zlatou medaili může mít jenom jeden z nich.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že jde o záležitost perspektivy. Kdyby byla knížka o něm, tak bude anti-hrdinou. A z toho vyplývá hlavní riziko tohohle typu, čtenářu mu můžou snadno začít fandit na úkor hrdinů. Určitě už jste po Infinity War narazili na spoustu článků na téma "Thanos měl pravdu a jeho řešení je jediné správné" (nehodlám se o to v komentářích pod touhle kapitolou hádat, pokud bude zájem, klidně napíšu rozborku na téma, proč je to řešení stupidní).
Anti-padouch je mimochodem docela dobrá šablona pro psaní fanatiků - jejich oddanost nějaké myšlence a nasazení ve prospěch věci může vzbuzovat obdiv, dokud ... dokud se věci nezvrtnou.
Volba tohohle druhu oponenta je výhodná v tom, že přináší výzvy pro hrdiny, jejich odhodlání a motivace. Nutí je (a čtenáře) ptát se, zda zvolili dobře, zda druhá strana přece jen nemá pravdu.
To je zvlášť cenné, pokud chcete svým čtenářů "prodat" nějakou ušlechtilou myšlenku. v takovém případě nestačí bouchnout do stolu a říct, mý hrdinové mají prostě pravdu a basta. teprve, pokud ta idea přežije střet s opozicí, je úspěšná. A pokud jako oponente představíte anti-padoucha místo jednodimenzionálního záporáka (aby čtenáři neomylně poznali, že je opačná myšlenka totálně fujky), je to cesta správným směrem.

5) Shapeshifter - ponechala jsem název bez překladu, protože v češtině nemáme dostatečně přesné a úderné slovo.
Shapeshifter je jednou spojence, jindy oponent, podle toho, jak se to hodí jeho zájmům. Často se vyskytuje spíš v sériích a seriálech, kde je na vykreslení jeho obratů víc prostoru a taky to z povahy věci téměř nikdy není hlavní záporák příběhu (maximálně záporák pro danou knihu nebo epizodu).
Jed Herne zmiňuje jako příklad Jamie Lannistera z GoT, Severuse Snapea nebo lorda Vetinariho ze zeměplošské série, ale mě napadá hlavně Loki z MCU (a s vykřičníkem i Bucky Barnes, jelikož jeho případě je shifting totálně nedobrovolný).
Nevýhody? Opět náročný na psaní, protože zvraty v jeho postojích musí být dobře zdůvodněné a pochopitelné, nesmí působut, že obrátil, jen proto, že autor potřeboval víc dramatu.
Výhody? Napětí a dynamičnost, protože nikdy jistě nevíte, jak si s ním hrdinové zrovna stojí. navíc dobří shapeshifteři bývají zatraceně zajímavé (a tím pádem oblíbené) postavy, se zástupem vášnivých fanoušků.

Při své malé inventuře jsem shledala, že už jsem napsala padoucha, který by šel považovat za přírodní sílu (v tom smyslu, že nebyl přístupný dohodě a vyjednávání, chtěl sto procent nebo nic), mám i nějaká Temná zrcadla, anti-padoucha a přemýšlím, zda by šel Mycroft Holmes v jednom mém příběhu považovat za Shiftera nebo spíš Falešného spojence (a zda ho vzhledem k situaci vůbec počítat mezi padouchy).
A co vy? Jaké druhy padouchů už jste použili?