Jak nebýt trapná ani nudná

ÉÉÉMÓÓÓCÉÉÉ!!!

Divím se, že jsem se k tomu neprokousala už dávno, protože tohle je jedna z věcí, které mi dokážou pokazit zážitek z jinak celkem slibné povídky.
Všechny postavy na sebe v záchvatech vzteku ječí jak jezinky pro sebemenší věc, prolévají takové potoky slzí, že by naplnily Amazonku, jakmile mají špatný den a pokud jsou zamilovaní zažívají stavy, vedle kterých je LSD nedělní čajíček.

Možná jsme zaujatá, ale coby flegmatického introverta mě takové hyperemotivní projevy odpuzují a znervózňují, jak v reálu tak na papíře.
Možná je v tomhle ohledu soudobá filmová a televizní produkce opět špatným rádcem, protože tam postavy ječí, brečí a do krve se hádají kvůli volovinám polovinu stopáže.
A nic proti zobrazení citlivějších mužů, ale nic se nemá přehánět. V devadesátkové komedii "Smlouva s ďáblem" uzavře hlavní hrdina smlouvu s pekelnicí v podání Elisabet Hurley, ve snaze sbalit dívku svých snů. Hrdina se neustále snaží být někým, kým není, aby své vyvolené konečně zaimponovala, ale pokaždé má jeho proměna nějaký nečekaný háček. Když si s pekelnou pomocí přečte v deníčku své lásky, že by chtěla citlivého muže, přeje si takovým být - a ďáblice z něj udělá totálního ubulence, který se dojímá uplně nad vším a přítelkyně ho musí permanentně utěšovat.

Jistě jste už někdy v životě slušeli slovíčko inflace - většinou v souvislosti s penězi. Ale tenhle princip funguje úplně všude - jakmile je něčeho příliš mnoho, ztrácí to na hodnotě, přestává to být zajímavé.
Pokud vaši hrdinové reagují silnými emocemi úplně na cokoliv, pak už nemáte kam gradovat, až se jim stane něco opravdu zásadního.
Je hádka kvůli zničenému tričku opravdu na stejném levelu jako přebrání kluka? Pokud vaše hrdinka na oboje reaguje stejně hystericky, pak čtenáři nezbývá než si myslet, že kus hadru staví naroveň příteli (a je tudíž totální ****).
Pokud vaše postavy nezuří a nepláčou v každém druhém odstavci, moment, kdy je konečně něco zlomí bude o to působivější.
Krom toho, ne všichni projevujeme emoce stejně. Něčí zármutek je tichý, obejde se bez hlasitého nářku a potoků slz. A neznamená to, že by dotyční smutnili méně intenzivně, jen proto, že z toho nedělají show pro okolí.
Hněv neznamená pokaždé ze řetězu urvanou vzteklost, křik a nadávky. Jsou lidé, se kterými zdánlivě nic nehne, ale nikdy vám žádné ponížení nezapomenou a jednou vám naservírují svou dobře vychlazenou pomstu.
John Watson v BBC má v ve chvílích hněvu na tváři dokonce úsměv - velice ošklivý a  křivý, ale úsměv.
Někteří za normálních okolností hluční, až uřvaní lidé ve vzteku naopak šeptají.
Pokud chcete vážně dobrou scénu, pak místo hádky dvou choleriků, co se budou hystericky překřikovat, zkuste napsat konfrontaci cholerika s flegmatikem, která se prostě odmítá hádat a nehodlá se nechat vytočit k řevu. To je teprve ta správná sranda. Věřte mi, jednu takovou dvojici osobně znám.
A jestli potřebujete, aby váš záporák byl opravdu děsivý, tak důrazně doporučuju nepsat ho jako hysterického vzteklouna, který při každém neúspěchu kolem sebe dupe nožičkou, ječí na své poskoky a stíná jejich tupé hlavy. Ledově klidní pánové zla, které je těžké vyvést z rovnováhy, jsou mnohem působivější.

Když už jsme u těch hádek, moc, moc prosím, abyste nepsali stupidní partnerská nedorozumění, která by se při troše dospělé komunikace a IQ vyšším jak 70, vyřešila za deset minut.
Nic ve stylu "viděla jsem ho jít po olici s cizí holkou - doma mu udělám scénu, kdy ho nepustím ke slovu a rozejdu se s ním - po dvaceti kapitolách zvratů se ukáže, že to byla sestra - happy end".
Pokud něco podobného vaše hrdinka udělá, budu jejímu týpkovi držet pěsti, aby si našel lepší holku a k té vaší rašpli se už nikdy nevrátil.
Na druhou stranu, pokud má dějový oblouk být o tom, kterak se totální nána/kretén přerodí ve vztahově zralou osobu, pak tohle není marný začátek.

Nepodceňujte svoje čtenáře, oni pochopí, jak se vaše postavy cítí i z jemných náznaků. Nepotřebujete jim to dávat s neonovou cedulí jak v Las Vegas a pokud budete s křiklavými projevy emocí šetřit, o to větší dopad to pak vyvolá. Jak moc zlá musí být situace, která rozpláče stoika a rozzuří flegmatika?