Jak nebýt trapná ani nudná

Superschopnosti jsou na prd

Omlouvám se za clickbaitový nadpis, přesnější by bylo říct, že superschopnosti (nebo jakékoli nadlidské dovednosti, mechanické obleky a jiné cool vynálezy) jsou v dobrém příběhu až na druhé koleji.

Youtube algoritmus mi nedávno předhodil rozborku velmi nepovedeného pokusu o ruské Avengers. S tím filmem bylo špatně snad úplně všechno, od nevalného CGI, stereotypního záporáka s touhou zničit svět, přes dřevěné dialogy a scénář děravý jak cedník.
Ale ta nejmutnější část byli samotní hrdinové. Autoři jim napsali docala slušné schopnosti, něco sice byla jasná vykrádačka západních vzorů (superrychlý týpek po vzoru Flashe nebo Quicksilvera),ale byl tu třeba i chlápek ovládající šutry nebo geroj, co se měnil v medvědí monstrum (trošku na způsob Hulka, ale aspoň jistá snaha o originalitu a s lepším designem to mohlo vážně být cool), schopnosti jediné ženy v týmu jsem úplně nepobrala, snad něco na způsob ovládání teploty.
Nebudu tu dopodrobna popisovat celou tu blbost, koho to zajímá, může si najít jak onu rozborku, tak trailery nebo jednu z mála opravdu hustých scén celého filmu - představení rychlochlápka - na youtube.
Podstatné je, že všichni tihle hrdinové byli totálně zapomenutelní, neměli žádnou osobnost, přinejmenší nedostali diváci šanci žádnou poznat - cíle, přání, touhy, strachy, silné a slabé stránky krom oněch superschopností.
Za druhé, neměli žádnou vzájemnou chemii, ačkoliv se teoreticky měli z minulosti dobře znát (všichny získali schopnosti jako součást nedovoleného experimentu, který na nich provedl záporák) a naprosté minimum dialogů. Když už spolu mluvili, tak o ničem, místo, abychom dostali nějaké nastínění vzájemných vztahů.
Tvůrci filmu se snažili z diváků nějaké ty sympatie vydolovat, když nám dvě postavy z ničeho nic uštědřily monolog o mrtvém členovi rodiny. Ale bratr či dcera, které divák nikdy neviděl, je jim buřt.
Ironicky, zvítězili tihle pseudoavengers díky tomu, že si uvědomili sílu vlastního přátelství (jakého, sakra? kdy se během stopáže stihli skamarádit?) tím se spojili do jakési superkoule, provedli obří destrukci a bylo vymalováno (jo, vážně je to až tak blbé).

Obávám se, že pro řadu nezkušených autorů jsou speciální schopnosti velké lákadlo. Superhustý hrdina/hrdinka a záchrana nejmíň světa, ale nejlíp celé galaxie, to přece musí lidi chytnout, ne?

Ne! Všechen tenhle nablýskaný, třpytivý obal je k ničemu, když má prázdné jádro. My diváci/čtenáři dokážeme až fanaticky milovat fiktivní postavy, za předpokladu že nám budou připadat skutečné.
A skuteční lidé mají sný, plány, touhy, strachy, frustrace, inspitativní dovednosti i otravné zlozvyky.
Avengers mají tolik fanoušků ne proto, co jsou, ale kdo jsou. Nikdo nemiluje Tonyho Starka proto, že má mechanický oblek. Žereme ho, protože je to šarmantní chlápek, co sype z rukávu vtipné hlášky, prokázal, že mu to myslí a dokáže si poradit i v extrémních podmínkách bez kvalitní dílny plné supermoderních hraček. taky do vede být pěkně arogantní parchant, nicméně za to dostal od žovot už mockrát přes držku a my mu fandíme na ceste k lepšímu, méně sobeckému já.
Nic proti dechberoucí akci, ale stejně si na všech svých oblíbených marvelovkách užívám interakce mezi postavami. Jejich hádky i přátelské popichování.
Age of Ultron je dle mého soudu trochu guláš, ale absolutně miluju úvodní večírek ve Věži a scény z Clintovy farmy.
Vztahy mezi Stevem a Samem a Stevem a Natašou, jsou důležitou součástí Winter Soldiera, nemluvě o tom, že kdyby byl ústředním záporákem nějaký náhodný chlápek napíchnutý supersérem, půlka celého kouzla bude v tahu.
A to ani nemluvím o všech třech filmech Strážců Galaxie!

Vlastně si myslím, že s dobře mapsanými marveláckými postavami by šel napsat zajímavý film i bez superschopností. Hergot, já bych se klidně dívala i na sitcom, jak Avengers žijí společně ve Věži nebo na Základně a co dělají, když zrovna nejsou na misi.

Druhý problém superschopností je, že je ne každý autro dokáže v ději smyslupně využít.  Občas dostane postava cool seznamovací scénu, kde zamachruje svou abormální dovedností, ale v momentě, kdy se taková dovednost v ději hodí, autor zapomene, že takovou schopnost postavě napsal.
Něco jiného, je pokud je dostatečně nastíněno, že postava nemá své schopnosti plně pod kontrolou a nedovede je uplatnit na počkání - v tom případě vám odpustím, že nevytasila své plameny, aby zachránila vesnici před ledovými obry.

Řada autorů taky používá superschopnosti tou nejběžnější a nejpředvídatelnější cestou. Jeden z českých youtuberů, které průběžně sleduju - mám dojem, že to byl Medojed - si kdysi posteskl nad nevyužitým potenciálem magických bitev v HP sérii, kde snad jedině souboj Brumbála s Voldemortem na Ministerstvu kouzel dostál jeho očekáváním.
Protože proč by po sobě postavy měly jen metat kletby, když mužou oživit sochy, přeměnit podlahu v jezero lávy, udělat z knížek v policích letecké komando nebo očarovat závěsy, aby vás omotaly?

S nedostatkem kreativity souvisí i kumulování speciálních schopností. Profíkům se to moc nestává, ale řada amatérů, kteří stvoří hrdnu/hrdinku se silným přídechem Mary Sue, má tendenci nafutrovat je schopnostmi jak husu šlejškama.
Dobrý autor udělá pravý opak, dá postavě jedinou schopnost, ale využije jí kreativně k co nejvíce účelům.
Třeba takový Magnero z X-menů dokáže ovládat vše, co obsahuje železo. Logicky si může přitáhnout všechny předměty, které tenhle prvek obsahují, ale krom toho, že mu nože skáčou samy do ruky se s tím dá dělat mnohem víc. Za nejlepší příklad považuju způsob, jakým unikl ze skleněného vězení, když přišel na jedinou železo obsahující věc, kterou nedokázali odstranit z jeho dosahu.
Nebo zkoukněte třeba seriál Avatar: Poslední vládce větru, co všechno lze "vyčarovat" s pomocí vody, ohně, země nebo vzduchu.

Třetí potenciální problém vzniká, když superschopnost řeší většinu hrdinových potíží, ideálně zařídí i porážku záporáka.
Ano, mimořádné schopnosti by se měly v ději nějak využít a proč ne i v boji s finálním bossem, ale jeho porážka by neměla spočívt prostě v tom, že je hrdina použije.
U týmovky je to jasné jako facka, všichni musí nějak přispět, měl by to být týmový úspěch - i když hlavní díl odvede některá z důležitějších postav, tak by to nemělo působit, že mu ostatní jen dělají křoví.
Pokud má hrdina ve finálním boji použít nějakou nečekanou dovednost, neměl by jí vytáhnout - s prominutím - z p*dele. Ať je v ději naznačena možnost, že by takovou schopnost mohl mít nebo je možné na ní nějak upgradovat.
Ale mnohem zábavnější je pokud hrdina využívá všechno, o čem už víme, že to má, jen nápaditějším způsobm. Ať zúročí nějakou padouchovu slabinu - cholerického padoucha je možno rozčílit, až ztratí sebekontrolu, na oblíbený zabijácký úder se lze připravit, lze záměrně předstírat slabost, aby nás podcenil, zneužít jeho sklon k sebeoslavným monologům. Prostě udělat něco, co nečeká ani padouch ani publikum. Vyberte si.
u hodně přesílených hrdinů, alá Superman je uplně nejlepší, když jsou jejich schopnosti pro řešení ústředního problému nanic. Je jedno, kolik padouchových pomocníků dokážou zneškodnit, leckdy je dokonce lhostejné, že by hravě dokázali zabít samotného padoucha - na zastavení blížícího průšvihu to nestačí.

Takže až se vám v hlavě zrodí vágní nápad ve stylu "Co kdyby se moje postava dokázala teleportovat?" vězte, že máte před sebou ještě spoustu práce. Protože v tuhle chvíli nemáte ani zápletku, ani děj a už vůbec ne ústředí postavu.
Nejdřív se zeptejte: "Co moje postava chce? Co jí schází? A proč jí v tom teleportace nijak zvlášť nepomůže?"  a když si šikovně odpovíte, možná z toho vznikne dobrý příběh s hrdninkou, kterou si čtenáři zapamatují.