Spojeni hudbou

:│22│:

„Jess, vstávej, zaspali jsme!" Vletěla mi do pokoje máma a křičela. Slyšela jsem ji znovu u Jesseho.

„Jesse, vstávej, zaspali jsme."

Stoupla si mezi pokoje, protože spal vedle mého.

„No tak, ospalci. Za deset minut je osm."

Okamžitě jsem se začala oblékat. Což o to, oblečená jsem byla hned. Jenže vlasy. Nebyl čas na to si je rozčesat. Stáhla jsem si je do drdolu a vletěla do koupelny, kde jsem si rychle vyčistila zuby. Spíš jen přejela.

Na snídani nebyl čas. Máma nám rychle udělala svačinu. Dole byl Jesse a podával mi pytlík s jídlem. Chytla jsem ho za zápěstí a vyběhla s ním ven.

Mámě jsem řekla jen rychlé „Ahoj", než za námi Jesse zabouchl dveře. Ani nevím, jestli mámě něco řekl.

Jakmile se za námi zavřely dveře, chtěla jsem jít rovnou do školy, ale Jesse byl silnější. Přitáhl si mě k sobě, dal mi něžnou pusu, objal mě a pošeptal mi „Dobré ráno, lásko."

Nevěděla jsem, nebo si nebyla jistá, co si k němu můžu dovolit. Zdálo se mi, že je to oboustranné. Že ani Jesse pořádně neví, jestli mě může chytnout za pas, nějak pohladit, nebo tak.

Usmála jsem se, ale to nemohl vidět. Vykroutila jsem se mu z objetí a znovu se na něj usmála.

„Musíme jít. Už tak jdeme pozdě."

Schovala jsem si svačinu do tašky a popadla Jesseho za ruku. On se na mě podíval, pousmál se a naše prsty se propletly.

Podívala jsem se na ruku a poté na něj. Usmíval se. Ten jeho úsměv. Dlouho jsem nic dokonalejšího neviděla.

Kývl na mě a rozeběhli jsme se ke škole. Ani to nebylo moc daleko. I když bych mohla jezdit autobusem. Teď už ale nejezdí, takže jsme museli chtě nechtě pěšky.

Polovinu cesty jsme běželi. Potom už jsem to přestala stíhat. Vnímat cestu, běh, dýchání a... Jesseho. Bylo to zvláštní. Dříve, když jsem zaspala, jsem si vzala sluchátka a běžela jsem, co to šlo. S Jessem to bylo jiné.

Před školou jsme byli pět minut po osmé.

„Zvládli jsme to rychle." Otočila jsem se k němu. „Omlouvám se za to. Měli jsme lépe nastavit budík."

Měla jsem pocit, že si mě chtěl k sobě přitáhnout, ale bál se.

„To nic. Ale teď už pojď, ať nemáme ještě větší problém."

Měl pravdu. Museli jsme jít. Šatnářka nás pustila a ani neměla moc keců. Obvykle je měla, i když šel někdo jen o minutu později.

Měli jsme chemii, což byla třída až nahoře ve třetím patře, takže rozcvička pokračovala.

Do třídy jsme vešli ruku v ruce.

„A, Jess a Jesse! Skvělé. Vítejte zpět. Běžte si sednout, ať můžeme pokračovat," řekla docela mile naše chemikářka.

Šli jsme si sednout na naše místa. Snažila jsem se vnímat, co jsme probírali, ale nešlo to. Vedle Jesseho jsem se nemohla soustředit.

Po chemii se k nám přihrnula Laura.

„Ahoj! Tak co, jak jste se měli? Jesse, vypadáš naprosto dokonale. Nešel bys se mou do kina a potom třeba na véču?" Snažila se dotírat.

Jesse se na mě podíval. Poznala jsem, že se ptá na to, zda jí může říct, co se stalo na Slovensku. Kývla jsem na souhlas a chytila ho za ruku. On mi ji pustil a chytl mě kolem pasu.

Laura jen stála s otevřenou pusou a dívala se na nás.

„Vy ... dva ... jste spolu?"

Navzájem jsme se na sebe podívali a potom se otočili na ni a souhlasně kývli.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, což mi dělalo docela problém. On mi dal ruku kolem krku, aby jí to bylo jasné.

„Ano my spolu chodíme, dáli se to tak nazvat. S ní je to spíš běh."

Štípla jsem ho do boku.

„Au. Ne dělám si srandu. Je to to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát." Při těchto slovech se mi díval do očí, což způsobilo, že jsem se začala červenat.

„Takže jste spolu šťastní?" řekla téměř smutně.

Jeden na druhého jsme se podívali a bylo nám jasné, že jsme a dlouho budeme. Navzájem jsme se na sebe usmáli.

Mezi tím se třída už vyprázdnila.

Během té doby, co Jesse chodil k nám do školy, si všichni zvykli, že s ním chodím po chodbách, takže se na nás už nedívali divně.

Dnes to bylo ovšem jiné. Když jsme vyšli ze třídy, Jesse mě chytl za ruku. Jen jsme se na sebe podívali a já souhlasně kývla. Myslím, že kdybych se zamračila, tak by pochopil, že dnes radši ještě ne.

Když jsme šli po chodbě, všichni se na nás dívali. Dnes jsme nebyli ti dva divný vedle sebe, ale ti dva divný spolu.

Naneštěstí na nás narazil Ben. Nic neříkal, jen se blbě usmíval.

Celý den se nesl ve stejném duchu. O hodinách jsem byla nesoustředěná, o přestávkách jsem narážela na lidi, co na nás divně pozorovali a celou dobu byla v mé přítomnosti Laura, která by mě nejradši sežrala.

Po škole a obědě mě chtěl vzít Jesse do Loly. Chtěla jsem, ne, že ne. Ale nemohla jsem.

„Prosím, alespoň na chvilku."

„Nemůžu, Jesse. Musím si dopsat školu."

„Ani na chvilku? Jeden čaj, prosím." Dělal na mě psí oči.

„Tak dobře. Ale jen na jeden rychlej."

Nešlo mu říct ne, když se na mě díval těma krásnýma hnědýma očima.

Samozřejmě, že to nebyl jen jeden čaj. Byli jsme tam až do půl šesté. Čas s ním běží hrozně rychle.

Vstala jsem od stolu a Jesse se téměř lekl.

„Co se děje? Ty jdeš?"

„Ano, zlatí. Už je hodně pozdě."

„Ale není, vždyť je ..." Vzal do ruky telefon a vytřeštil oči. „Proboha, půl šesté!" Hed se zvedl.

Před Lolou mě chytl za ruku. A naše prsty se propletly.

Cesta utekla až moc rychle. Před barákem jsme se zastavili. Jesse mě chytl za obě ruce. Byla už docela tma, takže jsem na něj sotva viděla. Ještě k tomu si stoupl před lampu. Přiblížil se ke mně a dal mi pusu.

V tom se otevřely dveře. Byla to Elis a vyprovázela Jaspera. Když si nás všimla, mávla na nás.

„Ahoj, jdete k nám?" Asi mě nepoznala.

Dala jsem mu ještě rychlo pusu na tvář a rozloučila se.

Mezi tím už Elis zašla zpět do domu. Mezi dveřmi jsem mu zamávala. Než jsem je stihla zavřít, otočil se a vyrazil domů.