Spojeni hudbou

:│13│:

„Jeess! Jess? Si doma?" Křičela na mě máma ze zdola.

Šla jsem za ní dolu.

„Ahoj. Co jsi potřebovala mami?"

„Jess jedeme už dneska. Takže honem zavolej Jessemu, aby přišel co nejdříve. Je tady babička?"

„Jo, jo."

Byla jsem zamyšlená, tak jsem pořádně ani nevěděla, co mi máma říkala.

„Tak jdi, Jessiko! Pohni sebou už konečně."

„Jo už du. Takže kdy pojedete?" Zeptala jsem se znovu, protože jsem byla stále zamyšlená.

„Já nevím. Je tu babička?"

„Nevim. Já mu zavolám a řeknu mu to."

„Dobře. Ale teď už dělej. Musím si ještě sbalit," řekla už poněkud ostřeji.

„Ano mami. Mám něco připravit? Nějaké hry nebo tak něco? Nebo nějaké jídlo na cestu?"

„Na to už není čas. A dělej, jdi zavolat Jessemu, aby přišel, pokud možno hned."

Chvilku jsem stála u dřezu a dívala se z okna.

„Dělej!! Pohni sebou." Zakřičela na mě.

Když jsem přišla nahoru, hledala jsem telefon. Nemohla jsem ho nikde najít. „Kam ses sakra zrovna teď poděl?"

Najednou se v pokoji ozval divný zvuk, který vycházel z klavíru. Prosím, ať není v něm. Naštěstí nebyl. Jen ležel na strunách. Někdo mi volal. Ha! Zrovna Jesse.

„Ahoj. Prosím nech mě mluvit. Přijď co nejdřív. Pokud možno hned. Vysvětlím ti to, až přijdeš."

„Ahoj. Dobře. Mám si něco vzít?" Byl zaskočený. Kdo by také nebyl.

„Asi ne. Možná papíry. Ale ty tu taky mám. Hlavně přijď, prosím."

„Už se oblékám a vyrazím. Zatím."

Jedna věc vyřešena. Jesse vyráží a za chvíli tu bude. Jenže za jak dlouho? Nepřijde, až když máma odjede? Snad ne. Ale, sakra, co to je. Přísahala bych, že právě někdo zazvonil.

„Jessiko, prosím tě, pojď otevřít."

Když jsem otevřela, stál tam Flash i s rodiči. Úsměv měl od ucha k uchu a díval se na mě svůdným pohledem, jako by chtěl upozornit na to, že to včera nebyl omyl.

„Ahoj Jess! To jsou moji rodiče."

„Ahoj a dobrý den. Já jen, nechci být nezdvořilá, ale máma s babičkou za chvilku odjíždí na Slovensko a musí si zabalit. Je mi to líto." Podala jsem si s nimi ruku.

„Jess? To je Jesse?"

Najednou se máma objevila vedle mě ve dveřích. Měla na sobě oblečení ještě z práce, tudíž košili a sukni, na nohou měla bačkory a vlasy měla rozcuchané. Jakmile zahlédla ve dveřích neznámé osoby, rozpustila si vlasy, upravila košili a s milým úsměvem je přivítala.

„Dobrý den! Pojďte prosím dál. Omluvte ten nepořádek. Jedeme na Slovensko, takže balíme. Ale pojďte, posaďte se u nás."

Nevím, o jakém nepořádku máma mluvila. Až na pár vyndaných knížek z knihovny, to tu vypadalo stejně jako vždy.

„Děkujeme za pozvání, ale když jedete pryč, nebudeme vás rušit. Chtěla jsem vám poděkovat, že tu včera mohl Flash zůstat, dokud jsme nepřijeli," děkovala Flashova maminka.

Flashův táta jen stál a díval se na nás. Po chvilce uznal, že by bylo asi dobré, něco říct.

„My nebudeme rušit. Stejně jsme přišli neohlášeni a na víkend se hodně jezdí pryč. Nashledanou."

„Nashledanou."

Rozloučili jsme se s Flashem a jeho rodiči a máma šla pokračovat v balení.

Já jsem zatím v kuchyni mámě i babičce udělala menší svačinu na cestu. Každé jsem namazala housku se sýrem, salámem, kouskem salátu a plátkem rajčete. Máma mě sice neviděla ráda v kuchyni, ale dneska za to byla ráda.

„Mami? Kam ti mám dát tu svačinu? Udělala jsem pro tebe i babičku."

Za chvilku stála máma ve dveřích. V jedné ruce měla zabalené oblečení a v druhé počítač.

„Jess, děkuji. Nebudeš se tu sama bát, když bude mít tatínek noční?"

Na mámě bylo vidět, že má obavy, aby až se vrátí, stál barák na stejném místě. Sedla si ke stolu.

„Jess, mám jet?"

Sedla jsem si k mámě a chytla ji za ruce.

„Mami, to víš, že můžeš. Neměj strach. My se tady o sebe na ten týden postaráme. Kdy přijede Elis?"

„Elis za dva týdny a Harry by měl teď někdy přijít, pokud nenapíše, že je to jinak. Můžu se na tebe spolehnout, že se tady o to postaráš?"

„Mami, co je to za otázku? To je samozřejmé."

Máma zvedla oči a jedna na druhou jsme se usmály.