Spojeni hudbou

:│96│:

Čekala jsem na jeho zprávu dlouho do noci, ale ono nic. Tak proč mi sakra říkal, že napíše?

Takhle abych se akorát bála, jestli se mu něco nestalo.

Když jsem už všechno poslala lidem ze třídy, bylo kolem půl noci. Trvalo mi dlouho, než jsem všechno našla, nafotila a poslala. A Jesse pořát nic.

Ráno na mě nečekal před domem, jako obvykle, ani ve škole nebyl.

Přišel až deset minut po zvonění. Omluvil se a sedl si bez jedinpho slova a pohledu vedle mě. Vyndal si sešit a soustředil se na výklad češtinářky.

O přestávce jsem s ním chtěla mluvit, ale někam zmizel. Za mnou začali chodit lidi ohledně barev šerpy.

Všichni na mě mluvili a já z toho nic neslyšela. Byla jsem z toho zmaténá a i trochu naštvaná.

„Dost!" řekla jsem víc nahlas a naštvaněji, než jsem chtěla. Všichni najednou utichli a dívali se překvapeně na mě.

„Promiňte. Ujelo mi to. Amm... nechcete to vyřešit někde jinde? Tady není moc čas. Vždycky, když něco začneme dělat, tak zazvoní. Někdo nějaký nápad, kam jít?"

Nikdo nic neříkal, žádný nápad, návrh. Prostě nic.

„Dobře, tak co třeba u mě? Máme velkou zahradu a bude tam i klid." Navrhla jsem. Ve třídě nastal mírný šum. Až najednou někdo promluvil.

„Já tak mám čas někam chodit."

„Lauro, to byl jen návrh, kde bychom mohli mít klid. Nemusíš tam chodit."Aby Laura nebyla proti mně.

Na chvíli nastalo ticho, do kterého vkročil Kris.

„Pode mě je to dobrej nápad. Tady se jen překřikujeme a není na to dost času."

Postupně se přidalo i pár dalších lidí.

Měla jsme takový plán, že po škole, nebo spíš po páté hodině, si s Jessem promluvím, ale on moje plány změnil hned na začátku poslední hodiny. Bohužel, dneska máme odpoledku, takže to je ještě lepší. To jsem si vůbec neuvědomila, když jsem naplánovala dnešní sešlost u nás na zahradě.

Nevěděla jsem, co se stalo, proč nepřišel, tak jsem mu napsala SMS.

Ahoj, co se stalo?
Kam si sel?

Vždycky mi všechno říkal, ale když se naposledy začal takhle chovat, mělo to fatální dopad.

Během volné hodiny jsme měla jít na oběd, ale neměla jsem na něj chuť. Sedla jsem si před školu na schody a čekala na zvonění.

Už jsem si vyndala sluchátka, když na mě najednou někdo promluvil.

„Jess?" otočila jsem se za tím, kdo mě oslovil. Byl to náš hudebkář Denil.

„Ano pane učiteli?"

„Mohla bys sem ke mně jít? Jen na chvilku." Seděl už v autě a nijak se mu z něj nechtělo.

Zvedla jsem se a šla až k autu.

„Díky. Jen jsem se chtěl ujistit, že ty i Jesse počítáte s tím koncertem."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

„Jo tohle. Jo, já s tím rozhodně počítám. Moc se na to těším."

„To i já a i celá škola. Spoléhám na to, že s Jessem vymyslíte něco super a ty taky, když máš i to sólo. A nezapomeň, že i zpíváš."

Ta poslední slova mě hodně překvapila. Vykulila jsem na něj oči a jen ze mě vypadlo „Co?"

„Jess, jsi nejtalentovanější holka ve škole, nebo o které já vím. Máš talent, vždyť taky jdeš na hudební školu, ne?"

„No, to sice jo, ale jak můžete vědět, že umím zpívat?" pořád mi nedocházelo, jak to může vědět.

„Máme spolu hudebky." Na chvilku se odmlčel a já přemýšlela. Měl ve své podstatě pravdu. „Tak můžu s vámi teda počítat?"

Jeho otázka mě vytrhla z přemýšlení.
„Ano, samozřejmě. Se mnou určitě a s Jessem snad."

„Dobře, dobře. Promiň, už musím jet, tak si užij odpoledne. Ahoj."

„Vy také. Na schledanou."

Poodešla jsem si kousek od auta a on odjel. Co to sakra bylo? Jak to, proč? Byla jsem úplně mimo.

Takže do konce vyučování mám rozhodně o čem přemýšlet. Ještě, že nemáme nic moc důležitého.

Po škole jsem ještě chvíli seděla v parku, když mi přišla zpráva. Myslela jsem si, nebo spíš doufala, že bude od Jesseho, ale omyl. Byla od někoho úplně jiného.

A od koho ta zpráva byla, se dovíte až příště. Moc děkuji za všechno, co pro mě a můj příběh děláte- hlavně ho čtete a třeba i sdílíte. To čtení mi připomnělo... Děkuji za krásných téměř 12K. Je to hrozně krásné. Díky moc!
Užívejte si i dál léto, i když není zrovna nejhezčí počasí.
Vaše milující Cath❤