Spojeni hudbou

:│137│:

Donesl mě jen do pokoje, protože nahoru na palandu jsem mu to zakázala. Musela jsem mu ale slíbit, že si tam vlezu a zůstanu tam.

„Dobře, ale nepůjčil bys mi něco na sebe? Nějakou mikinu?" Udělala jsem na něj psí oči, což zabralo.

Hodil po mně červenou mikinu, která byla tahat přes hlavu a s kapucí.

Páni, ani bych nečekala, že bude mít také jinak barevné oblečení, než černé.

Je ale pravda, že černou barvu už tolik nenosí, jako jí nosíval. Já jsem na tom přesně opačně. Nosím ji čím dál tím častěji.

„Vezmi si ji, já udělám čajíky, vezmu nějaké jídlo a můžeme se společně mrknout na nějaký filmík," říkal opřený o rám postele.

Jen jsem souhlasně kývla s pokusem o úsměv.

Slezl z postele, ale v zápětí byl zase nahoře. „A pod peřinu!" Rozkázal mi.

Ani jsem neměla náladu na vtipkování, takže jsem rovnou udělala to, co mi řekl. Nebylo mi totiž zrovna moc dobře.

Přetáhla jsem si mikinu přes hlavu a kapuci nechala na ní.

Najednou jsem si hrozně moc přála nemít na sobě to, co jsem měla, ale něco volného a teplého. Třeba pyžamo.

Uvědomila jsem si, že jsme v Jesseho posteli a bylo mi jasné, co bude následovat. Sundala jsem si overal, a zpod polštáře vytáhla jeho pyžamo. Věděla jsem, že tam bude, takže jsem šla na jistotu.

Nakonec jsem si vzala jen kalhoty, protože mikinu se mi sundávat nechtělo. Stačilo, že jsem si v ní sundávala ten overal.

Stáhla jsem si kapuci, abych si mohla rozdělat drdol, aby mě netlačil do hlavy.

Poté jsem si ji vrátila na hlavu, zalezla pod peřinu a užívala si tu jeho vůni. Abych si ji užila ještě více, zavřela jsem oči. Záhy jsem zjistila, že jsem to neměla dělat.

Probudila jsem se docela pozdě. Jesse seděl dole u stolu a něco tam tvořil. Sedla jsem si a pozdravila ho. Vyšlo to ale až na druhý pokus.

„Ahoj," vylezlo ze mě unaveně.

Otočil se, usmál a vydal se směrem ke mně.

„Ahoj Šípková Růženko."

Jak ke mně došel a dal mi pusu na čelo.

Když jsem se na něj podívala, měl v očích strach a hrůzu.

„Jess, ty úplně hoříš!" vyhrkl na mě.

„Promiň," vydala jsem ze sebe polohlasem a oči zaryla do peřiny.

Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu.

„Cože? Ty se omlouváš, že jsi nemocná?" Vykulil na mě oči, což mě docela vyděsilo.

Zamyslela jsem se nad tím a pousmála jsem se.

„No, jo. Promiň."

Pootočil hlavu na stranu a zvedl obočí.

„Zase. Lásko, neomlouvej se mi. Doufám, že ti nemusím zdůrazňovat, že budeš spát tady. Domu tě nepustím. Uvařím ti čaj, dám ti prášek, odklad. Cokoli si řekneš. Miluju tě a žádná nemoc to nezmění." Jak to dořekl, usmál se a dal mi znovu pusu na čelo.

„Děkuju, zlato. Dobře, zůstanu. Uvítám to, protože domu se mi v tomhle stavu doopravdy nechce."

Zavřela jsem oči a cítila, že se hýbu jako vysoká borovice, když zafouká.

„Lásko, lehni si. Uvařím ti čaj, vezmeš si prášek azase půjdeš spát," řeklvmi téměř rozkazem.

Když už byl na cestě do kuchyně, na něco si vzpomněl a vrátil se.

„Nechceš půjčit nějaké pyžamo? Nebo se převléknout?"

On se o mně takhle krásně stará a já mu přitom už pyžamo zabavila.

Zvedl jsem peřinu a ukázala mu, že už mám.

„Jo tak takhle. Ty ses obsloužila," řekl jen ze srandy. „To vůbec nevadí, jsem rád. Chovej se tu jako doma."

Usmála jsem se na něj apotom se už konečně vydal uvařit mi čaj.

Ahoj všichni zbloudilí.
Asi jste všichni čekali, že se něco při přespávání stane, ale tohle asi ne. Nebo je tomu jinak?
Omlouvám se, že je kapitola tak pozdě, ale nějak nestíhám se školou. A inspirace také pokulhává.
Napište mi prosím kritiku- pozitivní i negativní, popřípadě názor.
Moc děkuji, že příběh čtěte a snad se vám i líbí.
Mějte se hezky a užívejte si jaro!

Vaše Cath ❤