Spojeni hudbou

:│14│:

 Za chvilku přišla babička. Ale nešla sama.

„To mě mrzí, že jsme se nepotkali už včera. Jess je moc příjemná." Slyšela jsem tolik známý hlas, ale nemohla jsem si ho spojit se jménem.

„To je. Děkuji ti, Jedee, že si mi pomohl s nákupem. Jess? Kat? Máme návštěvu."

Vyrazila jsem od stolu a narazila jsem ramenem do futra.

Stála jsem tváří tvář Jessemu. Ten měl v ruce tašku.

„Jess, tvůj kamarád Jekee mi pomohl s taškami. Je moc hodný." Pousmála jsem se, protože babička zase spletla jméno.

„Ano, babi, to je. A jmenuje se Jesse! Ty a jména co?"

Babička se otočila na Jesseho.

„Opravdu? Omlouvám se, že ti pořád komolím jméno. Já už jsem taková."

„To nic, paní Bubblemayerová."

V tom jsem si uvědomila, že pořád stojí mezi dveřmi.

„Tak pojďte dál."

Máma nás všechny zavedla do obýváku.

„Ahoj Jesse, já jsem Katrina."

„Dobrý den, těší mě." Podal jí ruku, a když mu podala svou, něžně ji políbil.

„Potěšení je na mé straně. Posaď se. Povíš mi o sobě něco?" Začervenala se trochu mamka.

Jesse se s mámou parádně bavil. Já jsem zatím pomohla babičce se sbalit. Neměla toho moc, takže s tím nebylo moc práce. Sedli jsme si na postel vedle sebe.

„Jess? Ten tvůj kamarád, Jesse? Je moc milý. Je to jen tvůj kamarád?"

„Babi! Ano je to Jesse. Je to jen kamarád. Co jiného by také byl?" Zhrozila jsem se.

„No, jen se ptám, protože včera ty a ten Flashid, zdálo se mi, že je to mezi vámi vážné."

„Babi! Kolikrát ti mám říkat, že je to Flash. Navíc, je to náš nový soused. Nic s ním nemám. On se na mě vrhnul. Nemám ho ráda!"

„Vrhnul? Nejsou to moc silná slova? Vypadal moc mile."

„Babi, věř mi, že nejsou. Jak jinak by jsi nazvala, kdyby někdo, koho vidíš poprvé, se k tobě nahnul, nenechal tě domluvit a začal tě líbat. Ha?"

„Zlatíčko, co mi to tu povídáš? Že to není pravda!"

Podívala jsem se na ni a bylo vidět, že doufá, že řeknu, že ano.

„Babi, promiň. Bohužel to pravda je. Také bych si přála opak."

V tom už do pokoje vcházela máma i s Jessem.

„No, mami! Člověk na tebe čeká a čeká a ty si tu povídáš s vnučkou. Jako byste neměli jindy čas. Musíme pomalu vyrazit."

„Kat! Snad si spolu můžeme promluvit. Navíc, ty sis povídala s Jeasanem."

V tom se Jesse začal smát. Uvědomila jsem si proč, a začala jsem se smát taky.

„Jess, čemu se směješ!"

Když jsem se trochu uklidnila, že jsem byla schopna slova, spustila jsem.

„Mami, víš, babička..." A už začalo další kolo smíchu.

Pokaždé, když jsem se trochu uklidnila, jsem se to snažila jsem se to dopovědět.

„Když ona... ona má... takový nadání v komolení jmen."

Najednou si to máma uvědomila a vyprskla smíchy taky. Když jsme se všichni uklidnili, babička se ujala slova.

„Kat, tak pojď. Pojedeme, aby jsme se dostaly aspoň kousek. Přes noc tě řídit nenechám. Jesště bychom se někde vybouraly."

„Dobře, mami. Tak si ještě dojdi odskočit, abychom nemuseli hned stavět, zabalíme svačinu od Jess a vyrazíme."

Babička udělala přesně to, co jí máma řekla. Celkem zvláštní. Mělo by to být spíš naopak.

„Jesse, ráda jsem tě poznala. Jsi opravdu moc milý hoch. Byla bych ráda, kdybys tu občas dělal Jess společnost. Někdy tu můžeš i přespat. Někdy jsou ty noc hodně strašidelné."

„Děkuji. I já jsem rád, že jsem vás poznal. S Jess tu budu rád. Tedy pokud bude ona chtít."

Celou dobu jsem koukala na Jesseho. Nikdy jsem ho neviděla takového, no jak to říct. Naladěného na konverzaci, smát se, snad i pozitivně myslet. Nic z toho sem s Jessem asi nezažila.

Když jsem se vzpamatovala, všichni se na mě koukali.

„Co?" vykřikla jsem zmateně.

„Jesse se tě na něco ptal. Jess, vzpamatuj se už!"

„Kat, jen ji nech. To myslí asi na ten včerejšek že?"

„Babi! Už to nech plavat." Otočila jsem se na Jesseho a usmála jsem se na něj. „Na co ses chtěl zeptat?"

„No, kdyby ti to nevadilo. Kdyby ano, tak to pochopím."

„Proboha, Jesse! Mluv už!"

„Mami, pojď, zabalíme tu svačinku od Jess. Vy si tu můžete v klidu povídat."

Když máma s babičkou odešly, první co mě napadlo, bylo jít ke mě do pokoje. Myslela jsem, že Jesse bude protestovat, nebo bude chtít jít domu.

„Jesse, nepůjdeme ke mně do pokoje?"

„Byl bych rád. Nezahrajeme si něco? Třeba to co jsme včera začali skládat, nebo to, co jsem ti složil. Nebo chceš kreslit?"

„To uvidíme. Na co ses mě chtěl zeptat?"

Když jsme šli po chodbě, Jesse ani nepromluvil. Vešla jsem do pokoje, on za mnou a zavřel dveře. Hned odtamtud šel ke klavíru a začal něco hrát.

Jeho ruce se po klávesách pohybovaly nádherně ladně. Přiblížila jsem se k němu, opřela si ruce a hlavu o křídlo. Vzhlédl ke mě a otevřel oči.

„Jess, já... nevím, jak bych ti to řekl.!

To už měl oči zase zavřené. Já jsem vstala a sedla si vedle něj, což v nejmenším nečekal.

Když otevřel oči a podíval se doprava, se děla jsem tam já. To nadskočil, ucukl a strhl ruce z klavíru.

„Promiň, Jesse. Nechtěla jsem tě vystrašit."

„To nic. Jen jsem to nečekal. Chceš zahrát to, co jsem ti napsal?"

„Ano, prosím. Ale ještě se pojď rozloučit s mámou a babičkou."