Spojeni hudbou

:│154│:

Když jsme dorazili, okamžitě jsme si dali věci do jednoho pokoje ve zdejším hotýlku.

S sebou na vodu jsme si s sebou vzali jen doklady a další nutné věci.

„Prosím, poslouchejte mě. Měli jste si nechat někde na vrchu zavazadel nechat plavky, ručník a boty do vody. Převlečte se do plavek a půjdeme k vodě. Kluci, běžte na deset minut ven před pokoj, aby se mohli holky převléknout. Potom se vyměníte. Jasné?“ třídní byla ve svém živlu. Vodu milovala a snažila se nás na ni dostat už od šesté třídy, ale až letos jsme jí na to kývli.

Za dvacet minut jsme už všichni stáli připraveni před hotýlkem.

„Skvělé, jste tu všichni. Představuji vám vaše dvě instruktorky Amber a Nicoll.“ Ukázala na dvě holčiny, kterým bylo asi kolem dvaceti, možná víc.

„Ahoj, můžeme si tykat? Je to takové příjemnější. Tak fajn, nejdříve mi ukažte, co máte na nohou.“

Menší ze dvojice instruktorek, myslím, že Amber, si prohlížela naši obuv a vždy jen hlavou naznačila, jestli máme dobrou, nebo špatnou obuv.

Do deseti minut jsme došli na louku, na které dnes asi budeme spát.

„Dobře, jsme tu. Jak vás asi napadlo, tady budete dnes nejspíše nocovat. Teď si povíme nějaké základy a tak. Pokud možno, dvojce utvořte vždy holky a kluci zvlášť. Aby na lodi jeli buď jen holky, nebo kluci. Když to nevyjde, holka bude spíše vepředu.“

Nečekaně se všichni dali do dvojic a na mě zbyl můj nejlepší parťák na světě. Jesse. Stoupl si za mně, položil si bradu na mou hlavu a ruce spojil na mém břiše.

„Bez čeho nikdy nesmíte vyjet?“ Vyzvídala Nicoll.

„Tak asi bez lodi,“ vykřikl někdo z davu, čemuž jsme se všichni zasmáli, instruktorek nevyjímaje.

„To máš pravdu, ale to jsem zrovna nemyslela. Nikdy, ale opravdu nikdy nesmíte vyjet na vodu bez záchranných vest. Am vám je za chvíli rozdá. Další věc, kterou si dnes ukážeme, ale snad ji nebudeme potřebovat, je...“

V tu chvíli jsem ji přestala vnímat. Uvědomila jsem si, že si Jesse něco brouká. Poznala jsem, že se jedná o jednu z našich písniček a tiše se k němu přidala.

„Fajn. Teď něco k pádlům. Jak má být správně dlouhé?“ zakřičela jedna instruktorka, čímž si vynutila mou pozornost. „Nikdo to neví? Fajn, takže ho postavíte na zem a končit bude pod bradou. Běžte si vybrat, které vám bude vyhovovat. Potom si stoupněte zpátky s rozestupy a ukážeme si, jak se správně drží.“

Tyhle dlouhé proslovy opravdu nemusím.

Pádlo jsem si našla naštěstí tyhle, takže jsem si mohla stoupnout na stranu. Jesse takové štěstí neměl, protože vysokých kluků u nás ve třídě bylo poměrně dost.

„Super, každý nějaké má. Ukažte mi, jak byste ho drželi.“

Naše barbínka Alina, která byla pravou rukou Laury se vecpala dopředu a ukázala své držení instruktorkám.

„Podívejte se na sou spolužačku. Přesně takhle to pádlo nesmíte držet. Chytněte ho oběma rukama nad hlavou, jednu dejte na konec. A to je správný rozestup. Tak jo, teď si vezměte každá dvojce loď, dejte si ji na vodu. A poslední věc, kdo nastupuje jako první?“

„Ten hezčí?“ Zeptala se Laura. Čekala, že se všichni budou jejímu rádoby vtipu smát, ale opak se stal pravdou. Narazila na tvrdé dno.

„Velmi vtipné. První leze zadák, kormidelník. A z lodi také poslední vylézá. Tak šup, ať už jste na vodě.“

„Jo a ještě jedna taková technická. Když zatáčíte, tak musíte nabrat hodně vody pod loď. A dejte si pozor, nezatáčí tak, jak si myslíte. Když chcete zahnout do prava, musíte kormidlem do leva. Jinak nic náročného nečekejte.“ Dodala po chvilce naše třídní, když se k nám vrátila.

Ahojky, o něco dřív přináším kapitolu, tak snad mi to prominete.
Snad se vám výlet bude líbit i to, co se na něm ještě stane.
Hezké léto.

Vaše Cath ❤