Spojeni hudbou

:│131│:

Použít se z něj dala jen jedna věta, kterou jsem se také řídila.

MILUJU TĚ. I přes to, co se zase stalo, ho nedokážu pustit z hlavy, takže mu zase odpustím. Tedy asi.

Začala jsem přemýšlet, co mu napíši, když v tom jsem usnula.

Probudila jsem se až za zvuku klavíru.

Čekala jsem, že na něj zase hraje táta, protože to občas udělal.

Už už jsem chtěla začít nadávat, když v tom jsem se zasekla. Nehrál to táta, ale ten můj dokonalý, leč náladový kluk.

Jakmile viděl, že jsem vzhůru stáhl ruce z klavíru, zvedl se a došel ke dveřím, kde měl připravenou kytaru. Nevěděla jsem, že umí i na tu.

Sedl si zpět ke klavíru a pomalu začal hrát od Elánů písničku „Voda čo ma drží nad vodou" a opět i zpíval.

Nejen vůli té jeho slovenštině, ale význam té písničky pro mě moc důležitý. A když mi ji zpívá on, jako omluvu, tak vím, že pro něj opravdu hodně znamenám.

Když opakoval refrém, vyběhla jsem z postele celá ubrečená a objala ho zezadu.

Každá slza, co mi stekla z obličeje, se mu zapila do trička. Cítila jsem, jak se začal hýbat. Asi ho to začalo studit.

Když dohrál, nechal si kytaru na klíně.

„Vím, že jedna, ani dvě, no ani tři, ani milion písniček nebude stačit na omluvu, ale opravdu se ti moc omlouvám. Nevím, co se to se mnou stalo. Omlouvám se za to ráno, byl jsem a jsem stále hrozný pako." Na chvilku se odmlčel, čehož jsem rychle využila.

„Moje pako." Zašeptala jsem mu do zad.

Asi si toho nevšiml, takže pokračoval.

„Jak jsem ráno řekl, klidně si odsednu, třeba přemluvím mámu, aby mě dali na jinou školu, nebo cokoli. Nechci ti chodit na oči." Sklonil hlavu a byl mi jasné, že je smutný a dost ho to mrzí.

Tak nějak jsem vycítila, že když neřeknu nic teď, tak už třeba nikdy.

Nadechla jsem se, otevřela pusu, ale nic ze mě nevyšlo. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale nějak jsem nemohla. Něco uvnitř mi bránilo.

Najednou se ke mně otočil a já se mu dívala na krk. Do očí jsem nemohla.

„Myslíš, že někdy přijde ten čas a ty mi odpustíš?"

Jen jsem na něj bezradně koukala a nevěděla, co říct.

Sedel proti mně asi pět minut napnutý jak struna v kytaře. Jenže potom jako by struna praskla, tak se i on povolil, sklonil hlavu a pomalu se začal zvedat.

Chtěla jsem se zvednout a chytit ho, tak moc jsem mu chtěla něco říct, i když už jsem pořádně nevěděla co, ale nemohla jsem. Mé tělo mě odmítalo poslouchat.

Mezi dveřmi se otočil a znovu řekl to už mnohokrát řečené. „Promiň."

Konečně jsem přemluvila své těl, aby se pohnulo, ale on už byl pryč.

Poslední, co z jeho návštěvy zbylo, byl roznášející se zvuk bouchnutí vchodových dveří po domě.

Znovu jsem začala brečet. Divila jsem se, že v sobě vůbec ještě nějaké mám. Chtělo se mi tak moc křičet, ale nemohla jsem. Najednou jsem na schodech uslyšela kroky, které se zastavily mezi dveřmi do mého pokoje.

„Zlatíčko, co se stalo? Proč Jesse tak rychle utekl a proč u toho brečel?" vyptávala se máma.

Přemohla jsem svoje tělo a doběhla do jejího objetí.

Nic jsem neřekla, jen opět začala brečet.

„Ale no tak, holčičko moje, neplač. Kluků je hodně a to, že vám to nevyšlo, není přece konec světa. Vyjde to příště."

Mamka se mě sice snažila uklidnit, ale dařil se jí přesný opak. Čím víc a déle mě přesvědčovala, že to nevadí, že poznám někoho jiného jsem věděla, že on je ten pravý. Můj princ, co by kvůli mně odešel ze školy, sedl si vedle namyšlené, ehm nejmírnější bude asi slepice, ale to zase urážím ta zvířata, a klidně by mi snesl i modré z nebe. A brečí kvůli mně.

Jestli se mnou bude ještě někdy mluvit, tak se mu musí omluvit.

Čauky mňauky kůzlátka! 😁
Takže, co říct. Další smutná kapitola, ale už se to snad vyřeší. V každém případě, chcete je spolu?
Už se mi dovela začíná stýská po té nudě, kdy je všechno v pohodě.
Napište mi názory, prosím, klidně do zpráv.
Děkuji moc za všechno.
Vaše Cath❤️